logo-mini
Stropy

Stropy

Vnitřní drama prózy se odehrává v psychiatrické léčebně; "detox" se stává místem exponovaných mezilidských vztahů, místem trýznivých otázek i odpovědí na životní traumata, do nichž vstupuje vnější svět jako znepokojivý nebo utišující element

Teď už to víš: některé skutečnosti roky a roky povlávají městem, zmítajíce se sem a tam, jiné však prudce a okamžitě přilnou k omítce, kůře stromu či kůži cizího člověka ve zcela určitém bodu. Dnes už to víš, ale tenkrát sis myslela, že všechny nenávratně ztuhnou a zmizí v hlubině nad stropem, kde zeje rozklenutý vesmír. Skřet tě však důvěrně, vždyť to tys vězela v bubnu, do kterého bušil, obejme kolem ramen. Kdyby alespoň uměl vyslovovat „z“! „Ne-ze-je, ne-ze-je, tam-vůbec-nic-ne-ze-je!“ A protože máš hlad jako zvíře, které se týdny a měsíce krčilo v sežehnutých prohlubních ostrova, nemohouc pochopit jeho idealizovaný obrys, ještě ráda vezmeš zavděk ztvrdlou patkou toho, co jsi prožila, prošlou scénou a holou kostí obrazu.
*
Dva saniťáci v oranžovém ji přikurtují k lehátku a zabouchnou dveře. „Jsem jako ta žába,“ osloví úzký prostor, v nějž se smrštilo několik let. „Ta žába ze studně, které, když poprvé spatřila moře, pukla lebka.“ Vyrážejí na cestu městem, brzdí a  rozjíždějí se na křižovatkách, ona nadskakuje na lehátku s dlaní opřenou o strop a dívá se vzhůru, tam, kde je nad ním nebe plné mraků, únorových,
větrem zdivočelých a ujíždějících v protisměru; s praskotem a hřměním se kry mraků rvou z masy ledu a vyplouvají do nějakého úplně jiného nebe, než je toto; z pohybu vyvře něco, co má jméno, jen si vzpomenout jaké. „Pít… prosím vás, dejte mi napít…“ Už ví. Jméno žízeň. V životě takovou neměla. Zrzavá hlava se k ní otáčí, nahá slečna vytetovaná na tučném zátylku se zkroutí do abstrakce. „Nemam, pani… klídek, jo? Už tam budem, a tam vam určitě dajó napít…“ „Jenom trochu vody…“ zaprosí znovu, když si zrzek vepředu přihne z pet lahve. Ať už mě dovezou, kam dovezou, jediné, co teď mám, je tenhle chlebník. Jestlipak Rybka ví, co je to chlebník? Nebo tornistra? Nebo mošna? Až se vrátím… A k mrakům, na něž zírá, přidávají se ploché střechy výškových budov, símens májkrosoft hjůlit pakárd. Cloumá popruhem v touze po vodě. Hltu jediném. Rtů popraskaných svlažením. A pokouší se rozpomenout na nějakou nadávku. Jenomže za ta léta s Daliborem všechny zapomněla. Vějíř hrubostí sklapl. „Šak sa dočkáte, paní! Včil tam budem! Na mňa sa nezlobte, já su malej pán, vodu vám musejó naordinovat jiní…“ Co je to proboha za nářečí? Možná se jenom smolně zaklínila ve vtipu, do něhož se právě zrzek zamotává ne a ne dobabrat se k pointě, a až ho ten nešťastník konečně šoférovi dovypráví, vyklouzne mu z úst v té chvíli trapného ticha a namíří si to rovnou domů. Včil tam budem. Ale kde? Papír, který někdo zapálil, aby smazal důkaz, pomalu dohořívá v umyvadle. A rty suchými, zatímco staré listí a suché větve praskají pod nohama, jen tak suše a rozpraskaně a potichu nechá unikat

slabiky a nebe zastře žízeň a veliká mocnost skryje cokoli na dohled: už není cesta a sanitka odněkud někam, už není chlebník u boku a vzpomínka na Rybku: malíčky zkroutila žízeň a játra proklála, celou bytost vyždímala do sucha a hadr pohodila do pouště. Rybko, ty nevíš, co všechno muselo být v chlebníku, když jsme šli na pochoďák, do Šárky, do Prokopského údolí nebo podél Berounky po žluté kolem chatových osad, na nohách botasky. Mezi sebe a ten dávný rozcestník, mezi sebe a tebe navršila jsem závěj lží, kterou se mi nikdy nepodaří odhrabat. Vyrábějí se vůbec ještě? Botasky? Teď ale nemám v mošně náplast, očkovací průkaz ani chleba s trvanlivým salámem, jímž vždycky všechno načichlo; měla bych ti napsat esemesku, dokud je čas, abys neměla starost, abys zítra v hrůze neobvolávala nemocnice a všechny urgentní příjmy a márnice, ale přikurtované tělo mi zkamenělo v monument. Zkouším nadzvednout paži: je z pískovce, ze žuly, z mramoru. Nepatří mi. Leží nehybně podél cizího těla jako tlapa sfi ngy. Jedou věčnost. Na střeše prosklené budovy, kterou míjejí, spatří dělníky, instalují tam světelnou reklamu. Vznese se k ní, k Staropramenu složenému z barevných žárovek. Plachtí a pije tu hořkou, studenou, blyštivou rez, zatímco upírá pohled na své pantofl e trčící k mrakům nad sanitkou, náhle je jimi fascinovaná, jsou fi alové a chlupaté a určitě od Vietnamců, dostala je od mámy pod stromeček; zrzoun se udiveně ohlédne, ženská se teď směje jak blázen, neboť jí připadá, že něco tak příšerného jako tyhle bačkory, co má na nohou, musí nutně být garancí šťastného rozuzlení. Utéct. Vzít roha. Vyletět, jen co sanitka pukne jak bílá larva.
„Kam mě vezete?“ Ženský akt, rozvalený v zrzavém porostu, se ani nepohne, člověk spolkl nářečí a zas němě zírá na ulici před sebe. Teď se ale rozzíval tak, že si dosud ležící slečna zprudka sedla a trochu zezelenala. Možná to bude tím, že zvolna upíjí ledové mojito. Ale tohle pití si přece objednala ona! Vždyť sedí s mámou v kubistické kavárně a číšník před ně právě staví dvě sklenice a talířek s věnečkem. Samozřejmě je věneček do čtverce, jsou přece v kubistické kavárně. Za křídlo si sedá pianista, až sem je slyšet, jak mu praskají všechny klouby, unaveně hrábne do kláves. „Chtěla jsem s tebou mluvit, a teď tohle…“ řekne máma do prvních hřmotných akordů. To já, ne vytetovaná, usrkávám mojito a směju se, neboť: „Mami, slyšíš, co to hraje?“ A opotřebované pianistovy hlasivky se sentimentálně rozskřehotají: Oči čornyje, oči strastnyje, oči čornyje, i prekrasnyje, kak lublju ja vas, kak bajus ja vas, v něudobnyj čas ja uznala vas… A máma nevěří, že je to náhoda, že jsem tu písničku u pianisty neobjednala, a spokojeně zaboří lžičku do kubistického věnečku — „Kam mě vezete?“ Nekřičí. Osedlá řev. Zkrotí tón tak, aby umožnil zcela běžnou, věcnou, víceméně slušnou mezilidskou konverzaci. Ale zátylek oněměl. Už ani nevyprávěl svému kolegovi za volantem vtipy o cikánech a teplouších. Zničehonic sanitka zastaví. Bouchla dvířka. Dlouho se nic neděje.