logo-mini
Strážci občanského dobra

Strážci občanského dobra

Hlavní postava nového románu vnímá předlistopadový svět jako sice nedokonalý, ale nejlepší ze všech možných světů, zatímco proměnu společnosti po roce 1989 vnímá jako dobu plnou tolika omylů, že cítí potřebu aktivně a třeba i násilím vnutit ostatním svou představu o společenském dobru

Z Louče si na nic nevzpomínám, přestože některý lidi si ze tří let už něco pamatujou. Že na sebe třeba  svrhli hrnec vroucí  vody jako náš táta, co měl od toho na rukou jizvový řetízky a celej život chodil v dlouhým rukávě.  Co z Louče vím, je od rodičů.

Bydleli  jsme  v jednopatrovým dělnickým domku ve čtyřicet  let starý kolonii  Amálka, což byla jedna  dlouhá ulice  stejnostejnejch baráků nasekanejch jeden vedle druhýho. Náš byl jeden z prostředních, máma  je na  fotkách z tý doby hrozně hubená. Asi utahaná z toho  běhání do jeslí na jednu  stranu a na nákup a za tátou  do hospody na druhou. Možná i kvůli tomu běhání měla  Louče plný zuby. Taky práci  v oboru  tam nikdy  pořádnou neměla. Byla vyučená dámská krejčová,  ale v podhorský vísce zrovna  nikoho takovýho nepotřebovali. Občani chodili  ve stejným. V záloze měli jednu košili a kalhoty s pukama na odborový schůze a manželkám stačil jedinej obchod s konfekcí, kterej stál ještě s trafikou a železářstvím vedle smíšenýho zboží. Šila ženskejm občas jen něco na dohodu. Každej čtvrtek a úterý mezi dvanáctou a čtvrtou byla k zastižení doma,  a jak říkala,  přijímala zakázky.  Dokonce tomu svýmu salonu chtěla dát i nějaký jméno, ale pak se začaly šířit pomluvy  a táta se jednou vrátil z hospody bílej vzteky, s tím hraním na velkopodnikatelku že se okamžitě končí. Měl to určitě od mužskejch. Od mámy vím jen tolik, že šití po nějaký  době kvůli tátovi nechala a šmytec.

Přestože domek  v Louči vyměnili  rodiče  za obyčejnej panelákovej byt, nikdy  se nezdálo, že by je zrovna  tohle  nějak  mrzelo.  Šli ze starýho do novýho a loučská zahrada kolem baráku byla sice dobrá  na vyvenčení kočáru, ale snášet  jedovatý pohledy z okolních baráků, že tam  mámě místo  mrkve  a azalek  rostou  jen planý  kopretiny, asi nebylo  nic moc.  To se pak  člověk  radši ani  moc  neukazuje venku,  a v tom  případě je i zahrada na pytel.

1.
To, že se náš Krakov nemusí každýmu líbit, jsme se ségrou věděly už dávno. I mně přišel jako malý čas od času trochu podivnej. A přitom to mělo bejt parádní místo. Z plánů ale zůstaly jen fóry, co si mezi sebou říkali lidi, a pak názvy jako třeba Plavecká, tam kde měl stát velkej bazén i s brouzdalištěm a skluzavkou, nebo Park oddechu, kde měli vysadit stromy s lavičkama na rekreaci, a přitom tam až na roští v betonovejch dírách nebylo nic a po setmění se tam starší občani báli strčit nos. Nedodělaný bylo i dětský hřiště a fontánky mezi panelákama měly vytrhaný dlaždičky a nikdy v životě si ani nestříkly. Místo předem vymyšlenýho hřiště, který nepostavili, sloužily na hraní skruže a kusy betonu za barákama, tam, kde měl bejt šlechtěnej lesopark, ale spíš se to na Sahaře podobalo pravlasti indošů, zvlněnej písek tu a tam s drnama. V Pokladu na stříbrným jezeře byl podobnej, až na to, že v Krakově byly ty vlny jen navážka zarostlá špinavou vegetací. Ještěže se na tom dalo sáňkovat. Poklad na jezeře byl vachrlatej jakbysmet. Pierre Brice indoš nebyl a točilo se v Jugošce, na polopravdách jsme vyrostli.
Pamatuju se, že když za náma do Krakova přijel tehdy strýc Libor, s mámou a tátou se hodně štěkali a Libor ani nechtěl zajít s tátou na pivo. Vlastně vůbec nikam ven. Jen seděl u kuchyňskýho stolu a utíral si čelo kapesníkem a všechno,  co se mu dalo, si i čistý opláchnul pod vodou. Nás se ségrou hladil jako útulkový štěňata a pro nás to byl novej pocit. Bejt mu líto. Bejt líto někomu. S Miladou jsme se na sebe zakřenily a táta pak křikl, ať mažeme ven. Libor byl náš budoucí rodinnej emigrant.