Z Louče si na nic nevzpomínám, přestože některý lidi si ze tří let už něco pamatujou. Že na sebe třeba svrhli hrnec vroucí vody jako náš táta, co měl od toho na rukou jizvový řetízky a celej život chodil v dlouhým rukávě. Co z Louče vím, je od rodičů.
Bydleli jsme v jednopatrovým dělnickým domku ve čtyřicet let starý kolonii Amálka, což byla jedna dlouhá ulice stejnostejnejch baráků nasekanejch jeden vedle druhýho. Náš byl jeden z prostředních, máma je na fotkách z tý doby hrozně hubená. Asi utahaná z toho běhání do jeslí na jednu stranu a na nákup a za tátou do hospody na druhou. Možná i kvůli tomu běhání měla Louče plný zuby. Taky práci v oboru tam nikdy pořádnou neměla. Byla vyučená dámská krejčová, ale v podhorský vísce zrovna nikoho takovýho nepotřebovali. Občani chodili ve stejným. V záloze měli jednu košili a kalhoty s pukama na odborový schůze a manželkám stačil jedinej obchod s konfekcí, kterej stál ještě s trafikou a železářstvím vedle smíšenýho zboží. Šila ženskejm občas jen něco na dohodu. Každej čtvrtek a úterý mezi dvanáctou a čtvrtou byla k zastižení doma, a jak říkala, přijímala zakázky. Dokonce tomu svýmu salonu chtěla dát i nějaký jméno, ale pak se začaly šířit pomluvy a táta se jednou vrátil z hospody bílej vzteky, s tím hraním na velkopodnikatelku že se okamžitě končí. Měl to určitě od mužskejch. Od mámy vím jen tolik, že šití po nějaký době kvůli tátovi nechala a šmytec.
Přestože domek v Louči vyměnili rodiče za obyčejnej panelákovej byt, nikdy se nezdálo, že by je zrovna tohle nějak mrzelo. Šli ze starýho do novýho a loučská zahrada kolem baráku byla sice dobrá na vyvenčení kočáru, ale snášet jedovatý pohledy z okolních baráků, že tam mámě místo mrkve a azalek rostou jen planý kopretiny, asi nebylo nic moc. To se pak člověk radši ani moc neukazuje venku, a v tom případě je i zahrada na pytel.