logo-mini
Spící město

Spící město

Vydejte se na dobrodružnou cestu do světa, kde všichni rodiče spí a kde začíná nemilosrdný boj o přežití dětí ve světě zbývajících dospělých

První se probudil malý Samuel. Otevřel oči a zjistil, že oknem z ulice se už do pokoje dere spousta denního světla. Odkopal ze sebe peřinku a posadil se na posteli – dychtivě, nedočkavě. Byl tady další den. Velký (patnáctiletý) brácha nahoře na palandě ještě spal. Velký Kryštof, který vyspává, jen když není škola. A protože škola bývá skoro pořád, a protože Kryštof vyspává, musí dnes být jeden z těch vzácných dnů, kdy škola není – neděle nebo sobota. Jestlipak jsou už vzhůru alespoň holky, pomyslel si Samuel. Tiše vyklouzl z pokoje a bosky šlapal po parketové podlaze. V obýváku bylo bohužel ticho a rodiče spali nahoře v ložnici. Přes balkon sem dopadaly paprsky slunce a všechno nadějně vonělo – teď, když noc – ta hloupá noc, kdy se nedá dělat nic jiného než spát – je konečně pryč. Samuel se pustil nahoru po točitých schodech. Šel neslyšně jako myška, přestože ve skutečnosti si přál, aby omylem způsobil veliký rámus, takový, který by probudil rodiče nebo holky. Samuel nechtěl být sám. Žádný předmět, o který by se dalo zakopnout, nebo který by se dokonce mohl zřítit po schodech, se mu však do cesty nepřipletl. Tak se alespoň hlasitě nadechl. Rodiče však leželi nehybně na té jejich velké posteli, kam Samuel občas v noci přicházel. Byli schouleni každý do sebe a leželi zády k sobě. Samuel slyšel rychlejší maminčin i pomalejší tatínkův dech. V tom něco zalomozilo za dveřmi Kristýnina pokoje, ty dveře se otevřely a byla tu celá Kristýna v noční košilce, ještě rozespalá, ale dychtivá něčeho nového – tak, jako on. Popadla překvapeného šťastného Sama a vtáhla ho k sobě. „Ahoj Samí,“ muchlala ho a objímala a smála se – to byla ona –

2

jedenáctiletá Kristýnka se zlatými rovnátky, která nosila už od zimy, aby se jí narovnaly zoubky. „Pojď, budeme si hrát na ponorku,“ spustila. „Tohle je ponorka a pojedeme s ní pod mořem.“ Načež se i se Samuelem vrhla na svou postel a přehodila přes oba peřinu. „Vidíš toho žraloka? Pozor! Žralok!“ Samuel hned nevěděl, kde má toho žraloka vidět, ale jedno mu bylo úplně jasné: začal další báječný den.

2.

Ema se probudila v půl deváté. Ema byla Kristýnino dvojče. Pokaždé spala déle než ona – také proto, že její pokoj byl až vzadu za Kristýniným a Samuel se tudíž na své ranní cestě zastavoval nejprve u Kristýny. Ema byla naštvaná, že musí spát takhle odstrčená – vzadu a sama. Občas se večer tajně stěhovala ke Kristýnce – tak, aby to maminka nevěděla. Sestry pak spaly spolu nebo spíš na sobě; nikdo jiný než ony by se takto nemohl vyspat, a dokonce ani maminka nevěřila, že se takto vyspí dost dobře a nechtěla jim to dovolovat. A přitom to měly natrénované z jejího bříška. Ema se teď ve své postýlce protáhla a načechrala si pod zády druhý polštář. Pohledem zkontrolovala květiny, které vždy pečlivě zalévala, a ony, živené světlem ze střešních oken podkrovního pokoje, utěšeně rostly. Nejraději by ještě chvíli ležela a snila. Ale z Kristýnina pokoje se ozývaly tlumené zvuky jakési tajemné hry. Nejen že Kristýna má blíž k mamince a tatínkovi, ale ještě si se Samíkem hraje první. A ji – Emu – zase nebude chtít přibrat. Vyskočila z postele tak rychle, až se jí zamotala hlava. Hned se však vzpamatovala a rázně otevřela dveře. Při všech výčtech výhod Kristýnina pokoje obvykle zapomínala na jednu podstatnou nevýhodu: Kristýnin pokoj byl mnohem menší než ten její. Tím pádem se teď Ema ocitla přímo nad vyboulenou peřinou, pod kterou se to zmítalo a chichotalo. Zaslechla tlumený Samuelův výkřik: „Velryba. Tamhle je velryba. Spolkne nás.“ „No dovol, já nejsem žádná velryba,“ zlobila se naoko Kristýnka. Takový rámus Ema nemohla strpět. Strhla z těch dvou peřinu a nakvašeně je napomenula: „Tak hele, vám nevadí, že rodiče možná ještě spí? Musíte dělat takový rámus?“ „Ježiš pozor, to je ta velryba,“ vycenila Kristýna rovnátka a objala Sama, jako by ho chránila.

To bylo na Emu příliš. Navzdory kázání o klidu se hlasitě rozkřikla: „Co si to jako dovolujete, tohleto!! V sobotu ráno!“

3.

Kryštof o víkendu dospával, co nenaspal v týdnu. Pryč byla doba, kdy vstával ze všech nejdřív. V posledních měsících se cítil pořád unavený. Tak unavený, že mu bylo zatěžko slézat po žebříku z palandy, když už byl probuzený. Někdy mu bylo zatěžko dokonce i jen promluvit. A to už bylo co říct, protože jeho zvykem bývalo mluvit bez ustání – až do chvíle, kdy jeho rozervaný prohlubující se hlas naštval rodiče a ti ho okřikli, ať mlčí. Také dnes ráno ležel na posteli skoro bezvládný. Nic se mu nechtělo dělat. Ale všiml si, že Samuel zase nezavřel dveře, když odsud odcházel. Kryštof pocítil zlost. Vždyť Samovi bude už šest. Jak to, že neumí zavřít. Jenomže rodiče se Samuela vždycky zastali. Samuel byl nespravedlivě zvýhodněný. Konečně se Kryštof přece jen sesul po žebříku dolů. Chuť vynadat bráchovi v tom hrála významnou roli. Jinak vůči dnešnímu dni neměl žádná očekávání. V obýváku ho přivítaly rozdováděné sestry. „Půjdeš s námi hrát na ponorku? Hele, tohle všechno je moře, tady je mořský příkop a my jsme se sem potopily seshora z útesu.“ „Pojeď s námi! Pojeď,“ žadonil i Sam. „Zase jsi nezavřel dveře,“ opáčil Kryštof. „Říkal jsem ti, že máš zavírat. Potřebuju se vyspat.“ Ale Sam už neposlouchal. Pokračoval ve hře s holkami. „Pojedeš tedy s námi?“ zeptala se ještě jednou Ema. „No tak jo,“ zamumlal neradostně Kryštof a přisedl si k ostatním na gauč. Tahle hra ho nelákala. Na druhou stranu: lepší než nic. „Já budu kapitán,“ navrhl skromně. „Tak to ne, tady jsem kapitán já,“ vztyčila se teatrálně Kristýna. „Proč nemůžu být kapitán, když jsem nejstarší,“ ohradil se Kryštof ublíženě. „Protože tohle je moje ponorka,“ trvala Kristýna na svém. „Ty budeš třeba, třeba dělostřelec,“ napadlo ji.

4

To byla do nebe volající pitomost. Kryštof nesnášel nepřesnosti. „Dělostřelec na ponorce? Prosimtě, na ponorce jsou děla? Jak bys chtěla střílet pod vodou z děla? Ponorka má torpéda.“ Taková nepodstatná maličkost Kristýnu nevzrušovala. „No tak budeš torpédostřelec, no.“ „Já chci být kapitán,“ žadonil umíněně a poněkud nemužně Kryštof. „Prosím.“ Vložila se do toho Ema: „Budeš trédostřelec a basta.“ „Torpédostřelec a ne trédostřelec,“ bránil Kryštof to málo, co na něj zbylo. „A já jsem plavčík,“ vykřikl Sam. „Plavčíci na ponorce taky nejsou. Z ponorky nemůžeš jít plavat.“ „Ježiš marja,“rozzlobily se sestry. „To je jedno!“ „Není to jedno. Pojďte se zeptat táty, že to není jedno.“ „Tatínek ještě spí,“ poklepala si Ema na čelo. „Snad bys ho kvůli tomu nechtěl budit.“ „No tak mámy, když táta ještě spí,“ trval Kryštof na svém. „Maminka taky spí.“ Kryštof se zarazil: „Počkej, chceš říct, že v tomhle rámusu rodiče ještě spí? To si děláš srandu.“ Něco na tom bylo. Vždyť z obýváku vedl nahoru do ložnice velký průhled a všechno tam bylo slyšet. Kristýna však měla Kryštofových námitek plné zuby: „Je sobota a rodiče se potřebujou vyspat!“ rozkřikla se. „Víš, co měli přes týden práce? Pořád se o nás museli starat. Tak teď prostě spí. Jestli nám nevěříš, běž se podívat.“