logo-mini
Skutečná událost

Skutečná událost

Román o tom, co vzejde z jednoho obyčejného rande, jednoho obyčejného přátelství, jedné obyčejné exekuce a z obyčejné touhy po pomstě

Hod rakví

Kájik – v pondělí je večírek v Lokále, šla bys? píšu a odesílám.

Nemám nic proti, zní odpověď. Kdo tam bude?

Nemám tušení. Vlezem tam, pozdravíme se s Matějem a Kryštofem a uvidíme.

Akorát je možný, že zas řekneš Kryštofovi: Čau, Matěji.

Motory už hučej, musim končit.

Dobro doleť!

Jakmile se dohrabeme na úroveň letové hladiny, tahám z tašky knihu. Zkouším se začíst.

Hanns Martin Schleyer se do povědomí německé veřejnosti zapsal během šedesátých a sedmdesátých let hlavně svým tvrdým postojem vůči odborům. Narodil se v roce 1915 v Offenburgu. Po studiu práv vstoupil v roce 1933 do SS a čtyři roky poté do NSDAP. Tam dosáhl kariéry, která ho zavedla až do Prahy. Ve třiačtyřicátém vyfasoval post vedoucího prezídia Ústředního spolku průmyslu pro Čechy a Moravu.

Hluboko pod odtokovou hranou křídla se leskne vodní hláď. Herman Melville, Karel Zeman, Jules Verne, Arthur Gordon Pym, Černý korzár plus potápěčské eposy od jakéhosi Rusa (podmořský rudoarmějec smetal vše, s čím se pod vodou střetl: germánská torpéda, miny, elektrické úhoře, bílé obrněnce) – to byla zásadní setkání. Z druhé strany se mi pravidelně vrací sen, jak klesám do hlubiny, ztrácím světlo, kyslík, rozum. Vědomí hasne, rozplývá se. Moře vnímám jako hrob.

Po válce strávil Schleyer pár let v internačních táborech v Bádensku-Württembersku. Ale už v jednapadesátém nastupuje do automobilky Daimler-Benz, a hned jako člen představenstva. K tomu zastává řadu pozic v organizacích sdružujících podnikatele. Načež se v roce 1973 stává prezidentem Spolkového sdružení německých zaměstnavatelských spolků. Pro RAF byl zosobněním všeho, co neměli rádi. Viděli ho jako ideálního kandidáta na únos. Vrásčitého tučného mníka s očima, co už leccos spatřily.

Proč se tím zabývám – jak to bývá. Viděl jsem film, kde většina herců přehrává, a přesto mi zasel švába do mozku.

Následuje text dopisu, co napsal Schleyer synovi ze zajetí dne 8. 9. 77. Lieber Eberhard, v duchu jsem stále s vámi. Zdravotně jsem na tom dobře, ale o tom, co se děje venku, jsem svými únosci nedostatečně informován. Každopádně chci říct, že neexistuje zaručená ochrana proti někomu, kdo pracuje tak důsledně jako RAF. Jejich jednání je příslušnými orgány špatně hodnoceno. Oni si poté, co budou jejich požadavky odmítnuty a co mě zlikvidují, vyberou novou oběť. Nevyhledávají riziko, ale nebojí se ho.

Nespletl se. Jako další oběť je už za vedení Brigitte Mohnhaupt vybrán generální prokurátor Siegfried Buback. Sedmého dubna ráno se Buback vydává služební limuzínou do kanceláře v generální prokuratuře. S ním řidič a justiční strážmistr. K vozu se přiblíží motorka, dva jezdci. Jeden vytáhne samopal a vystřílí dovnitř zásobník.

Airbus zahajuje klesání, písmena se mi houpají před očima. Podle teroristů nesl Buback přímou odpovědnost za vraždu Ulriky Meinhof, Holgera Meinse a Siegfrieda Hausnera. Jeho smrt znamenala přelom – desetiletí nevinných konspirativních piškvorek skončilo.

Vylézám z terminálu, hledám spoj. Jsem tady kvůli půlhodince kuňkání. Česká centra, úředníci, nadace, sekce, nakladatelé a spol. potřebují občas vytáhnout na světlo chcípáka, co nahodí sako a trmácí se do pekel. Tam mydlí půl hodiny frky do publika, přespí a jede. Koneckonců mají právo vidět, do čeho vrazili svoje úsilí. Je to jejich byznys.

Což mě čeká zítra, dnes mám volno. Pozítří a popozítří taky. Ministerstvo kultury je v tom směru fanfarónská organizace. Ledabyle zabukují nejdražší spoj a narvou čtyřdenní diety do sociopata, který by nejradši přiletěl, udělal do mikrofonu „blblblb“ a migal pryč.

Což bývá pouhý první impulz. Vzápětí se oddám bezuzdnému pozorování davu. Rozpustím se v něm. Procházím neznámou megapolí. Hořký pach jehličnanů, cize vonící smog. Výbuchy sluneční plazmy střídané metlami deště.

Proti mně jdou gladiátorským krokem chlapi jako fošny – drdůlky, kůže, ocelové kruhy v nose, v hubě, vousy po pupek, wrestleři či co. Zástupy solidně oblečených obrů. Ošlehaní senioři. Divně bezvousí dvoumetroví starci v cylindrech. Houfy vážných školaček. Značné procento jímavých krasavic, z nichž by našinec vyletěl z kůže. Štíhlých, pevně stavěných, o půl hlavy vyšších. Taky dost otlemených dědků. Slintavých bláznů, hvízdalů, drmolilů, jimž nikdo nebrání v produkci. A samozřejmě žebravé rodiny tábořící na chodníku, zbloudilci, machomejci, profesionální chudáci, vykukové, umounění dělníci, štěkavé báby, skřítci v tmách.

Sedám, utrmácen, do kavárny. V rohu pod oknem bzučí pár PC. Ptám se, zda můžu. Kývají, že je to tu pro mě.

Evžene? píšu a odesílám.

Jsem tu.

Co děláš?

Hraju hod rakví – online-hry.luxoft.cz – plyn přidáš ťukáním pravou šipkou, brzdíš mezerníkem až na růžovym asfaltu, rakev musíš hodit co nejdál. Zkus to a dej vědět.

Kliknu na odkaz, párkrát rozjedu autíčko, odhazuji, odepisuji: 746,8 m, dál to nejde, možná tady maj horší software.

Musíš ťukat rychle a drobně + koordinovat úkony, píše. Zkus eště jednou.

752,2 m, dál ani prd.

Důležitý je rychle namačkat 120, držet a brzdit TĚSNĚ U ZDI. Odhazovat musíš impulzivně.

Impulzivně jsem hodil 778,8 m.

Vidiš, to je pěknej výkon, máme tu ve firmě lidi, co se nedostanou přes 700. Myslíme si, že nejlepší rekordy musí dělat víc lidí. Jeden mačká, druhej brzdí, třetí fandí. Muj osobák je 895,4 m. Taky mám novou kérku.

Důležitější, než odhodit těsně, píšu, je podle mě dostat rakev ven tak, aby letěla co nejvyšším horním obloukem, tj. hlavní faktor je prudkost brzdění při max. rychlosti. Jakou kérku?

Chtěl jsem aztéckej reliéf, sedim v sesli utahanej z práce, brní to, přesto usínám, pak se probudim a mám na bicepsu pandu. Jak je to možný, nevim, tak radši zaplatim a du… Hele, ale čim dřív vodhodim, tím nižší oblouk. Z toho jasně plyne, že mám vodhoz provést co nejpozdějc. Typická chyba: Rozbejčim to, držim, ale vykydnu v půlce růžový, tim pádem letim nízko a nejdu přes 600.

Píšu: Návrh na zlepšovák – ve chvíli odhozu zařvat jako karatista před úderem, soustředíš tim energii, což já tady nemůžu, ale zkus to.

Si děláš kozy, šéf by vylít voknem. V půlce růžový je každopádně brzo! Blíž u zdi! Hodíme si?

Tak jo.

Shazuju Evžena na lištu, ťukám pravačkou jako epileptik.

831,3 m, píšu.

Já 882,4! Mám novej fígl – do stovky mačkám pravou, pak přejdu na odpočatou levou, pravou přehmátnu, odhoz. Musim jít něco dělat. Budeš tam za hodinku – za dvě?

Jo.

Seš doma?

V Oslu.

Tak se vozvi.

Odpolední kolo festivalu probíhá ve čtvrtém patře starosvětsky rozlehlé budovy s širokým schodištěm. Štuky, sochy, reliéfy, šum, pokašlávání, dlouhý potlesk. Ten platí starci zvedajícímu se od mikrofonu. Ruce jako lopaty, amundsenovská tvář. Moderátorka děkuje nejvýznamnějšímu norskému básníkovi.

Sedám ke stolku, dávám nohu přes nohu, což vzápětí ruším, protože se musím naklonit k huhňadlu.

Mám cosi říct. Během pokusu o verbální výmyk nemůžu nemyslet na paralelu s hodem rakví. Málo se odrazím – letím nízko, plácám fráze, topím se v odmlkách, nezvládám vykřesat jiskru.

Překladatelka se solidárně načechrá, nasadí brýle a pustí se do čtení.

Během jejího přednesu se mi vybaví slova Heinricha Bölla: Proč se zrovna v bohatém Německu rozhodly děti z privilegovaných rodin, jejichž rodiče byli vysocí úředníci či univerzitní profesoři a ony samy studovaly, zčistajasna zahájit krvavou totální válku? Proti komu?

Konec čtení, diskuze.

„U vás v Čechách je tradice detektivního žánru – proč se v současnosti píše tak málo detektivek?“ ptá se vousatý muž.

„Možná vyšly z módy.“

„Naopak – Evropa žije detektivkou! Kdyby se u vás psaly, byl by to sukces prvního řádu, věřte mi.“

„Věřím.“

„Proč píšete?“

„Potřebuju něco dělat.“

„To stačí?“

„Stačí, jde o proces. Z výsledku se nic nepozná – skoro všichni autoři píšou, jako by jim právě hráblo.“

„Proč u vás nevychází nic nebo skoro nic v duchu literárních trendů, mám na mysli současná témata?“

zachraňuje ticho dívka s maličkým obličejem v divé houšti kučeravých kadeří.

„Jaká?“ tážu se jako loskuták.

„Mytologie, ságy, vampýří román, vlkodlaci.“

„To opravdu nevím.“

Tím debata končí.

V pauze si odskočím napsat Evženovi za dva rohy do kavárny.

Seš tam? píšu.

Korporátní mrdka je na místě pořád, odpovídá. Tak jak?

Neházel jsem, nebyl čas.