Hod rakví
Kájik – v pondělí je večírek v Lokále, šla bys? píšu a odesílám.
Nemám nic proti, zní odpověď. Kdo tam bude?
Nemám tušení. Vlezem tam, pozdravíme se s Matějem a Kryštofem a uvidíme.
Akorát je možný, že zas řekneš Kryštofovi: Čau, Matěji.
Motory už hučej, musim končit.
Dobro doleť!
Jakmile se dohrabeme na úroveň letové hladiny, tahám z tašky knihu. Zkouším se začíst.
Hanns Martin Schleyer se do povědomí německé veřejnosti zapsal během šedesátých a sedmdesátých let hlavně svým tvrdým postojem vůči odborům. Narodil se v roce 1915 v Offenburgu. Po studiu práv vstoupil v roce 1933 do SS a čtyři roky poté do NSDAP. Tam dosáhl kariéry, která ho zavedla až do Prahy. Ve třiačtyřicátém vyfasoval post vedoucího prezídia Ústředního spolku průmyslu pro Čechy a Moravu.
Hluboko pod odtokovou hranou křídla se leskne vodní hláď. Herman Melville, Karel Zeman, Jules Verne, Arthur Gordon Pym, Černý korzár plus potápěčské eposy od jakéhosi Rusa (podmořský rudoarmějec smetal vše, s čím se pod vodou střetl: germánská torpéda, miny, elektrické úhoře, bílé obrněnce) – to byla zásadní setkání. Z druhé strany se mi pravidelně vrací sen, jak klesám do hlubiny, ztrácím světlo, kyslík, rozum. Vědomí hasne, rozplývá se. Moře vnímám jako hrob.
Po válce strávil Schleyer pár let v internačních táborech v Bádensku-Württembersku. Ale už v jednapadesátém nastupuje do automobilky Daimler-Benz, a hned jako člen představenstva. K tomu zastává řadu pozic v organizacích sdružujících podnikatele. Načež se v roce 1973 stává prezidentem Spolkového sdružení německých zaměstnavatelských spolků. Pro RAF byl zosobněním všeho, co neměli rádi. Viděli ho jako ideálního kandidáta na únos. Vrásčitého tučného mníka s očima, co už leccos spatřily.
Proč se tím zabývám – jak to bývá. Viděl jsem film, kde většina herců přehrává, a přesto mi zasel švába do mozku.
Následuje text dopisu, co napsal Schleyer synovi ze zajetí dne 8. 9. 77. Lieber Eberhard, v duchu jsem stále s vámi. Zdravotně jsem na tom dobře, ale o tom, co se děje venku, jsem svými únosci nedostatečně informován. Každopádně chci říct, že neexistuje zaručená ochrana proti někomu, kdo pracuje tak důsledně jako RAF. Jejich jednání je příslušnými orgány špatně hodnoceno. Oni si poté, co budou jejich požadavky odmítnuty a co mě zlikvidují, vyberou novou oběť. Nevyhledávají riziko, ale nebojí se ho.
Nespletl se. Jako další oběť je už za vedení Brigitte Mohnhaupt vybrán generální prokurátor Siegfried Buback. Sedmého dubna ráno se Buback vydává služební limuzínou do kanceláře v generální prokuratuře. S ním řidič a justiční strážmistr. K vozu se přiblíží motorka, dva jezdci. Jeden vytáhne samopal a vystřílí dovnitř zásobník.
Airbus zahajuje klesání, písmena se mi houpají před očima. Podle teroristů nesl Buback přímou odpovědnost za vraždu Ulriky Meinhof, Holgera Meinse a Siegfrieda Hausnera. Jeho smrt znamenala přelom – desetiletí nevinných konspirativních piškvorek skončilo.
Vylézám z terminálu, hledám spoj. Jsem tady kvůli půlhodince kuňkání. Česká centra, úředníci, nadace, sekce, nakladatelé a spol. potřebují občas vytáhnout na světlo chcípáka, co nahodí sako a trmácí se do pekel. Tam mydlí půl hodiny frky do publika, přespí a jede. Koneckonců mají právo vidět, do čeho vrazili svoje úsilí. Je to jejich byznys.
Což mě čeká zítra, dnes mám volno. Pozítří a popozítří taky. Ministerstvo kultury je v tom směru fanfarónská organizace. Ledabyle zabukují nejdražší spoj a narvou čtyřdenní diety do sociopata, který by nejradši přiletěl, udělal do mikrofonu „blblblb“ a migal pryč.
Což bývá pouhý první impulz. Vzápětí se oddám bezuzdnému pozorování davu. Rozpustím se v něm. Procházím neznámou megapolí. Hořký pach jehličnanů, cize vonící smog. Výbuchy sluneční plazmy střídané metlami deště.
Proti mně jdou gladiátorským krokem chlapi jako fošny – drdůlky, kůže, ocelové kruhy v nose, v hubě, vousy po pupek, wrestleři či co. Zástupy solidně oblečených obrů. Ošlehaní senioři. Divně bezvousí dvoumetroví starci v cylindrech. Houfy vážných školaček. Značné procento jímavých krasavic, z nichž by našinec vyletěl z kůže. Štíhlých, pevně stavěných, o půl hlavy vyšších. Taky dost otlemených dědků. Slintavých bláznů, hvízdalů, drmolilů, jimž nikdo nebrání v produkci. A samozřejmě žebravé rodiny tábořící na chodníku, zbloudilci, machomejci, profesionální chudáci, vykukové, umounění dělníci, štěkavé báby, skřítci v tmách.
Sedám, utrmácen, do kavárny. V rohu pod oknem bzučí pár PC. Ptám se, zda můžu. Kývají, že je to tu pro mě.
Evžene? píšu a odesílám.
Jsem tu.
Co děláš?
Hraju hod rakví – online-hry.luxoft.cz – plyn přidáš ťukáním pravou šipkou, brzdíš mezerníkem až na růžovym asfaltu, rakev musíš hodit co nejdál. Zkus to a dej vědět.
Kliknu na odkaz, párkrát rozjedu autíčko, odhazuji, odepisuji: 746,8 m, dál to nejde, možná tady maj horší software.