„Nauč mě všechny sprostý slova,“ zaprosila. Zapomněla snad na tu pomatenou koprolálickou ženskou tenkrát na Karlově mostě?
Měsíc si opíral svou kulatou bradu o zábradlí balkonu a civěl na jejich nahá těla bezelstně jako mongoloidní dítě.
„Nauč mě všechny sprostý slova, ty nejtvrdší, co znáš.“
„K čemu ti to bude?“ uchechtl se. „Hledáš něco šťavnatýho do jazykovýho sloupku? Najdi si je ve slovníku.“
Otočila se k němu zády, podepřela si hlavu rukou a v tu chvíli do ní vnikl přesně tak, jak se jí o tom před chvílí zdálo.
„Vždyť víš, ve slovníku nejsou,“ zašeptala.
Vyrůstala totiž s intelektuálně zaměřenou matkou, a tak slova, která se jí drala z úst v dospělosti v těch dosud nemnohých chvílích rozkoše, nehřměla řečí podvědomí, nýbrž šustila jejich knihovnou.
Natáhla se přes něj ke stolku. „Podej mi, prosím tě…“
„Papír a tužku? To už udeřil čas tvůrčích poznámek?“
„Ne. Tu kalkulačku.“
Chvíli ťukala do čísel a napjatě sledovala světelný obdélník, korespondující zvláštně s kruhem měsíce. „To je neuvěřitelný…“
Zvědavě se zvedl na loktech.
„Tenhle dům má jedenáct pater. V každém je sedm bytů. To znamená, že v tuhle chvíli tu s náma spí přibližně dvě stě třicet cizích lidí.“
„A na tohle jsi potřebovala kalkulačku?“
„Peníze počítám z hlavy. Ale lidi mi nejdou. Brrr… to je hnus. Já nechci spát pohromadě s dvě stě třiceti lidma…“
„A teď si představ, že jsou to všechno Svědci Jehovovi. Nebo moonisti.“
„Nebo komunisti.“
„Taky dobrý. Ale oni přece všichni nespí…“
„A co teda dělaj?“ zeptala se s nadějí.
„Pláčou, zvracej litr fernetu na záchodě, milujou se jako my, přebalujou mimina, proklínaj Boha v záchvatu vraždící nespavosti — a ten starej olezlej ožrala z přízemí leze po čtyřech k telefonu, aby si přivolal záchranku, protože ho na prsou svírá bolest a nemůže dejchat. Teď je totiž ta hodina, kdy Prahou projížděj už jenom taxíky, sanitky a pohřební vozy.“
„V přízemí nebydlí starej ožrala, ale Igor, můj kamarád. Ale máš pravdu, je to notorickej alkoholik. A mlč už, prosím tě,“ zachraptěla a vsunula kalkulačku do temnoty pod polštář. „Už jsme tu zase sami.“
Polkla ho a vydechla: „Dolly Buster řiká, že je tohle ten nejlepší panák na světě. No nevim.“
Zahryzl se jí do ruky jako vlk.
Jednou, když byla malá, našla u popelnic z knihy vytrženou fotografii. Ten muž se jí líbil, nosila ho pak v penále.
„To je přece Jack London,“ identifikovala tvář soudružka třídní, zcela unesená svou příkladnou literární orientací. „Ale tady nemá být Jack London, tady má být rozvrh hodin.“
„Zamilovaná?“
„Co?“