logo-mini
Rok perel

Rok perel

Těch kvalit je v Roku perel více a jak je to v postmoderní éře nutné, čtenář s různou úrovní literárního vzdělání si nachází „své“ roviny. Není to a nikdy nebude kniha pro všechny, ty nejnaivnější odradí hned začátek

„Nauč mě všechny sprostý slova,“ zaprosila. Zapomněla snad na tu pomatenou koprolálickou ženskou tenkrát na Karlově mostě?

Měsíc si opíral svou kulatou bradu o zábradlí balkonu a civěl na jejich nahá těla bezelstně jako mongoloidní dítě.

„Nauč mě všechny sprostý slova, ty nejtvrdší, co znáš.“

„K čemu ti to bude?“ uchechtl se. „Hledáš něco šťavnatýho do jazykovýho sloupku? Najdi si je ve slovníku.“

Otočila se k němu zády, podepřela si hlavu rukou a v tu chvíli do ní vnikl přesně tak, jak se jí o tom před chvílí zdálo.

„Vždyť víš, ve slovníku nejsou,“ zašeptala.

Vyrůstala totiž s intelektuálně zaměřenou matkou, a tak slova, která se jí drala z úst v dospělosti v těch dosud nemnohých chvílích rozkoše, nehřměla řečí podvědomí, nýbrž šustila jejich knihovnou.

Natáhla se přes něj ke stolku. „Podej mi, prosím tě…“

„Papír a tužku? To už udeřil čas tvůrčích poznámek?“

„Ne. Tu kalkulačku.“

Chvíli ťukala do čísel a napjatě sledovala světelný obdélník, korespondující zvláštně s kruhem měsíce. „To je neuvěřitelný…“

Zvědavě se zvedl na loktech.

„Tenhle dům má jedenáct pater. V každém je sedm bytů. To znamená, že v tuhle chvíli tu s náma spí přibližně dvě stě třicet cizích lidí.“

„A na tohle jsi potřebovala kalkulačku?“

„Peníze počítám z hlavy. Ale lidi mi nejdou. Brrr… to je hnus. Já nechci spát pohromadě s dvě stě třiceti lidma…“

„A teď si představ, že jsou to všechno Svědci Jehovovi. Nebo moonisti.“

„Nebo komunisti.“

„Taky dobrý. Ale oni přece všichni nespí…“

„A co teda dělaj?“ zeptala se s nadějí.

„Pláčou, zvracej litr  fernetu na záchodě, milujou se jako my, přebalujou mimina, proklínaj Boha v záchvatu vraždící nespavosti — a ten starej olezlej ožrala z přízemí leze po čtyřech k telefonu, aby si přivolal záchranku, protože ho na prsou svírá bolest a nemůže dejchat. Teď je totiž ta hodina, kdy Prahou projížděj už jenom taxíky, sanitky a pohřební vozy.“

„V přízemí nebydlí starej ožrala, ale Igor, můj kamarád. Ale máš pravdu, je to notorickej alkoholik. A mlč už, prosím tě,“ zachraptěla a vsunula kalkulačku do temnoty pod polštář. „Už jsme tu zase sami.“

Polkla ho a vydechla: „Dolly Buster řiká, že je tohle ten nejlepší panák na světě. No nevim.“

Zahryzl se jí do ruky jako vlk.

Jednou, když byla malá, našla u popelnic z knihy vytrženou fotografii. Ten muž se jí líbil, nosila ho pak v penále.

„To je přece Jack London,“ identifikovala tvář soudružka třídní, zcela unesená svou příkladnou literární orientací. „Ale tady nemá být Jack London, tady má být rozvrh hodin.“

„Zamilovaná?“

„Co?“

„Právě jsi vyslovila nahlas slovo zamilovaná.“

„V dětství jsem byla zamilovaná do Jacka Londona.“

„Dost  tuctové. Jack Rozparovač by byl originálnější a vzhledem k tvým sadomasochistickým sklonům i psychologicky pravděpodobnější.“

Rozsvítila lampu a pozorně a zamračeně, jako  před chvílí  kalkulačku, sledovala otisk jeho  zubů na hřbetě ruky. „Nevim, kdo z nás dvou je sado maso. Neměli bychom mu pomoct?“

„Komu, proboha?“

„No přece Igorovi z přízemí.“

Trhla sebou. Do ticha praskla plechovka coca-coly, kterou právě otevřel a jejíž černý lepkavý zpěněný obsah se rozlil po jeho těle, jako by to bylo nějaké neobvyklé pokračování tmy ve skupenství kapalném.

„Křičela jsem u toho moc?“

„Šlo to.  Což mi nevadí. Nesnáším teplou coca-colu a studený ženský.“

„To bylo dost trapný.“

„A co naopak?“ zeptala se po chvíli,  když  konečně usínala, zatímco on se probouzel, když zbledla noc a zvuky dne, rozvrzané a plechové jako dechovka, zalily jejich těla.

„Nerozumím. Co naopak? Jak naopak?“

„No, studenou coca-colu a teplý ženský, to snášíš?“ Když se konečně přestal smát, vytrhala mu všechny

vlasy, navázala pečlivě jeden na druhý, až tak stvořila a upletla vlas jediný, dlouhý, předlouhý, a spustila se po něm do toho právě začínajícího dne, do budoucnosti, která se náhle rozevřela jako dosud zaťatá pěst a o níž neměla v tu chvíli, tu noc ani páru, spustila se po jeho vlasu bezstarostně a nedbale jako sebejistý gangster, netušící,

že už na něj dávno číhají všude kolem.

Ráno před zrcadlem, v němž se odrážela, zadrmolila svahilsky, protože s kartáčkem v puse: „No potěš pámbu, jestli mě někdo píše. Ještě že příběhy neexistujou.“

Prodírám se davem. Ohromné náměstí, nádražní hala, zábavní park — kde jsem? Každý tu má u ucha mobil. Ženy i muži vzrušeně a důrazně artikulují, pokyny jsou stručné, informace v holých větách, je to hloupé, ale představuji si obří elektrický kráječ, od něhož odpadávají slova, tvořící původně smysluplný celek jako jednotlivé plátky salámu. Možná jsem se octla v kosmickém navigačním centru.

A pak náhle pochopím, že si ti lidé volají vzájemně. Jeden druhému. Všichni. Je to bizarní komunikační pavučina; tamten téhle, on jemu, ony tamtomu, já tobě, lásko, ale ty jí… Proč spolu nezkusíme mluvit přímo? Jsme si přece tak blízko, otíráme se o sebe svými těly, dotýkáme se důvěrně špičkami bot, vrážíme do sebe kabelkami a lokty, zvednutými s našimi telefony… Ano. Všichni si volají vzájemně. Jeden druhému. Ale všichni mají přepnuto na záznamník, protože se ve skutečnosti nechtějí slyšet: tady totiž nejde o komunikaci, tady jde o to, vybrousit svůj vzkaz jako drahokam. Dokázat na minimální ploše sdělit maximum. Být favoritem zkratek. Uvěznit lidstvo do dítěte a vesmír do golfového míčku, nepatrné kuličky, mocné a těžké jako šém.

Ne, nemůžu už s tebou mluvit. Zakázali mi to a nejsem si už ani, po tom roce, jistá tvou existencí. Chci ti jen nechat vzkaz na záznamníku. A dobře vím, že jeho délka nesmí přesáhnout jednu minutu.