Pavilon tučňáků
“Za kym že?” natáhl ucho dědek ve vrátnici, ale nepodíval se na mě, protože něco pečlivě krájel a rovnal v umaštěném papíru.
“Za panem Benešem,” zopakoval jsem.
“A kdo to je?”
“To je váš zaměstnanec.”
“Tak si mu zavolejte,” přišoupl ke mně telefon, ale ani teď se na mě nepodíval.
“Nazdar, tati,” řekl jsem do smradlavého sluchátka.
“No ahoj, prosimtebe, počkal bys tam na mě, já mám teď výpravu a budu tam za slabou hodinku, běž se zatim podivat třebas na hady.”
“Tak jo,” řekl jsem.
Dědek si strčil do huby kus nazelenalé tlačenky a začal prudce žvýkat.
Došel jsem k pavilonu tučňáků a vstoupil dovnitř. Černobílí ptáci pochodovali v řadě za sebou po betonovém okraji bazénu. Pak jeden dostal nápad a vrhl se bokem do vody. Ostatní se okamžitě skáceli za tím prvním a chvíli se proháněli pod vodou jako pokažená samonaváděcí torpéda, potom jednoho napadlo vystřelit z vody ven, ostatní vyskákali za ním, stoupli si pěkně do řady a začali zase od začátku. Jednoho to vždycky napadlo o zlomek vteřiny dřív a hop, ještě než se dotkl hladiny, už tam padali všichni. Opakovali to pořád dokola celou tu hodinu, co jsem tam vydržel stát. Vydržel bych je pozorovat klidně i další hodinu, ale byl čas jít zpátky.
Otec stál nehybně před vrátnicí, a ačkoliv bylo pořád ještě léto, měl na sobě bílý baloňák a ošuntělou čepici s kšiltem, které říkal “prinz Heinrich”. Byl už pár let v důchodu a v zoologické si přivydělával jako průvodce; doprovázel školní výpravy, zájezdy z Ústí nad Labem a tematicky zaměřené skupiny holandských důchodců, trpělivě jim za těch pár šestáků vykládal o lachtanech a pakoních a čekal, až se vydovádějí u opic. Lekl jsem se, jak za těch pár týdnů zase zešedivěl.
“Nazdar,” řekl jsem.
“No ahoj,” odpověděl a díval se přitom někam nad koruny stromů.
“Tak co novýho?” zeptal jsem se.
“Novýho neni na světě nic už dvě miliardy let, všechno jsou to jenom variace na téma uhlík, vodík, kyslík a dusík,” odpověděl mi otec.
A vydali jsme se na procházku, to jest obešli jsme Trojský zámek, přešli po lávce, ze které jsem plivl do husté, zvolna se valící vltavské vody, vzali to napříč přes Císařský ostrov a došli k další lávce, ze které otec upustil táhlou bílou slinu do husté, zvolna se valící vody plavebního kanálu. Potom jsme vstoupili do Stromovky.
Proč nemohla posádka Kurska sama opustit ponorku
“Prosimtebe, co ty se vždycky ptáš, co je novýho,” povídá do kroku otec, “to je přece tak těžká otázka, že neexistuje těžší! Kdyby ses zeptal, jak se mám, to bych věděl…”
“A jak se teda máš?”
“Blbě… Ale novýho přece jenom něco je, nedávno se nám ztratil orangutan, my tam teď máme na výpomoc studentky a některá z nich nejspíš při krmení nedovřela klec, no zkrátka orangutan zmizel. Tak jsme zahájili pátrání, prohledali jsme celou zahradu, každej kout, každý křoví, nikde nic, ředitel dokonce volal policii, jenomže policie ho poslala do háje, tak jsme hledali dál. A teprv až začátkem třetího dne, to už byli všichni uplně zoufalí, si ňákej Tonda Siňor, co u vopic připravuje žrádlo, uvědomil, že když si předevčírem vodskočil, že měl stát na stole votevřenou litrovku vína, a teď že tam ta flaška stojí furt, ale že je prázdná a von že jí nevypil; tak pro jistotu eště jednou důkladně prohlídli sklep pod přípravnou a tam ho našli. Milej orangutan byl zalezlej pod hromadou dřevitý vlny a spokojeně spal, tak ho vzbudili, vzali mu krev a zjistili, že to víno vypil von… Hergot, snad nebude pršet…”
Procházeli jsme Stromovkou. Mezi trávníky kroužili podezřele opálení, nakrátko ostříhaní vychrtlí padesátníci na kolečkových bruslích. Po trávě se honili psi. Ačkoliv byly teprve čtyři odpoledne, okna místodržitelského letohrádku na kopci plála rozsvícenými lustry.
“Když se dáme po támhletý pěšině, projdem tim tunýlkem a vylezem nahoru, tak dojdem akorát ke Královský oboře,” řekl jsem.
“A co tam budem dělat?”
“To je hospoda.”
“Nojo, tak poď, tam to neznám, tak to tam aspoň poznám,” řekl otec. “To tenkrát taky, jak se nám zaběh šimpanz, tak jsme ho za žádnou cenu nemohli najít a policie? Ta s tim nechtěla nic mít, zato když jim zavolala ňáká bába, co bydlí v Troji, že na střeše protějšího baráku tančí a skáče uplně vožralej chlap, ať s tim něco dělaj, než se zabije, tak to tam byli hned a co zjistili? Nebyl to žádnej chlap, byl to ten náš šimpanz, bába už špatně viděla. To taky bylo, než ho chytli a dali zpátky do klece, chudáka! Sekýrovat lidi, to policie dovede, ale když maj něco udělat pro chudáka zvíře… Papoušci se prosimtě kradou! A policie co dělá? I když je pravda, že toho mravence nám tenkrát vrátili…”
“Jakýho mravence?”
“Ale to znáš, tu historii.”
“Neznám, povidej.”
“To jsem ti přece vykládal, nevykládal? Jak zmizel ten velkej železnej mravenec, co stojí na trávníku, když deš nahoru k medvědům. Zmizel a nebyl, no. A až po roce nám ho najednou přivezli, poněvadž ho našli v jakýmsi feťáckým doupěti, ne že by ho snad hledali, ale že ho náhodou vobjevili během zátahu na ty mladý. Prej ho měli schovanýho někde v tý svý kůlně, kde fetovali, a k tomu mravenci se údajně ňák modlili nebo co… Na každej pád byl celej pomalovanej barvama, museli jsme na něj vzít ředidlo a drátěnej kartáč.”
Otec se zastavil a dlouho hleděl na jakousi rákosinu, vyrůstající z břehu bahnitého jezírka.
“No vidiš…,” poznamenal.
Rákosina se lehce kymácela. Po straně z ní trčela tuhá hnědozelená šištice. Po nehybné hladině jezírka těkaly vodoměrky. V dálce zahoukal vlak.
“Víš, co to je?” zeptal se otec.
“Ňákej rákos,” řekl jsem.
“Rákos, to je puškvorec!”
“Je to možný.”
“To neni možný, to je jistý, puškvorec čili akorum neboli prskořen, původem z jižní Číny, dneska u nás běžnej, ale to jenom proto, že ho sem zavlekli Tataři.”
“Aha.”
“Voni totiž právě pomocí puškvorce zkoušeli, jestli je voda pitná.”
“Aha. A jak?”
“No jak, napřed přijely hlídky, vyzvědači, žejo, ty naházeli do vody puškvorcovej kořen, pár dní počkali, tenkrát se tolik nespěchalo, a když puškvorec vyhnal kořeny, tak to pro ně byl důkaz, že je voda zdravá. A pak teprv přitáhly hordy a mohly klidně pokračovat v pálení a vraždění, proto se taky řikávalo puškvorci tatarská tráva. Za Čingischána měl každej správnej Tatar u sebe kumys, sušený maso a puškvorec!”
“Já před časem s jednim známym vyráběl absint a kromě pelyňku, mařinky vonný a jinejch bylin jsme tam dávali taky sušenej puškvorec, ale s tim se muselo strašně vopatrně, protože ten je tak zatraceně hořkej, že přebije uplně všecko,” vzpomněl jsem si.
“Voni holt všecky tvoje historky vždycky končej asi tak u dvou témat,” povzdechl si otec. “A jak to chutnalo?”
“Abych pravdu řek, hrozně.”
“Tak vidiš,” řekl otec.
Potom jsme zvolna vystoupali po listím pokrytých pěšinách vzhůru ke Královské oboře. Otevřeli jsme dveře a vstoupili dovnitř. V místnosti sedělo pár odpoledních hostů. Hned, jak jsme si sedli, k nám přispěchal číšník.
“Dvě piva a něco k jídlu,” řekl otec, vytáhl z aktovky stoh pomačkaných výstřižků a podal mi je: “A tohle je pro tebe…”