logo-mini
O rodičích a dětech

O rodičích a dětech

Syn jde na procházku se svým otcem… Synovi je však přes čtyřicet, je grafik na voné noze. Žije s Martou, které je 26 let. Dokončila studia lingvistiky na filozofii a pracuje doma na grantech. Otci je přes sedmdesát. Je bývalý věděc-biolog. Klasický intelektuál v tom dobrém slova smyslu

Pavilon tučňáků

 

“Za kym že?” natáhl ucho dědek ve vrátnici, ale nepodíval se na mě, protože něco pečlivě krájel a rovnal v umaštěném papíru.

“Za panem Benešem,” zopakoval jsem.

“A kdo to je?”

“To je váš zaměstnanec.”

“Tak si mu zavolejte,” přišoupl ke mně telefon, ale ani teď se na mě nepodíval.

“Nazdar, tati,” řekl jsem do smradlavého sluchátka.

“No ahoj, prosimtebe, počkal bys tam na mě, já mám teď výpravu a budu tam za slabou hodinku, běž se zatim podivat třebas na hady.”

“Tak jo,” řekl jsem.

Dědek si strčil do huby kus nazelenalé tlačenky a začal prudce žvýkat.

Došel jsem k pavilonu tučňáků a vstoupil dovnitř. Černobílí ptáci pochodovali v řadě za sebou po betonovém okraji bazénu. Pak jeden dostal nápad a vrhl se bokem do vody. Ostatní se okamžitě skáceli za tím prvním a chvíli se proháněli pod vodou jako pokažená samonaváděcí torpéda, potom jednoho napadlo vystřelit z vody ven, ostatní vyskákali za ním, stoupli si pěkně do řady a začali zase od začátku. Jednoho to vždycky napadlo o zlomek vteřiny dřív a hop, ještě než se dotkl hladiny, už tam padali všichni. Opakovali to pořád dokola celou tu hodinu, co jsem tam vydržel stát. Vydržel bych je pozorovat klidně i další hodinu, ale byl čas jít zpátky.

Otec stál nehybně před vrátnicí, a ačkoliv bylo pořád ještě léto, měl na sobě bílý baloňák a ošuntělou čepici s kšiltem, které říkal “prinz Heinrich”. Byl už pár let v důchodu a v zoologické si přivydělával jako průvodce; doprovázel školní výpravy, zájezdy z Ústí nad Labem a tematicky zaměřené skupiny holandských důchodců, trpělivě jim za těch pár šestáků vykládal o lachtanech a pakoních a čekal, až se vydovádějí u opic. Lekl jsem se, jak za těch pár týdnů zase zešedivěl.

“Nazdar,” řekl jsem.

“No ahoj,” odpověděl a díval se přitom někam nad koruny stromů.

“Tak co novýho?” zeptal jsem se.

“Novýho neni na světě nic už dvě miliardy let, všechno jsou to jenom variace na téma uhlík, vodík, kyslík a dusík,” odpověděl mi otec.

A vydali jsme se na procházku, to jest obešli jsme Trojský zámek, přešli po lávce, ze které jsem plivl do husté, zvolna se valící vltavské vody, vzali to napříč přes Císařský ostrov a došli k další lávce, ze které otec upustil táhlou bílou slinu do husté, zvolna se valící vody plavebního kanálu. Potom jsme vstoupili do Stromovky.

Proč nemohla posádka Kurska sama opustit ponorku

“Prosimtebe, co ty se vždycky ptáš, co je novýho,” povídá do kroku otec, “to je přece tak těžká otázka, že neexistuje těžší! Kdyby ses zeptal, jak se mám, to bych věděl…”

“A jak se teda máš?”

“Blbě… Ale novýho přece jenom něco je, nedávno se nám ztratil orangutan, my tam teď máme na výpomoc studentky a některá z nich nejspíš při krmení nedovřela klec, no zkrátka orangutan zmizel. Tak jsme zahájili pátrání, prohledali jsme celou zahradu, každej kout, každý křoví, nikde nic, ředitel dokonce volal policii, jenomže policie ho poslala do háje, tak jsme hledali dál. A teprv až začátkem třetího dne, to už byli všichni uplně zoufalí, si ňákej Tonda Siňor, co u vopic připravuje žrádlo, uvědomil, že když si předevčírem vodskočil, že měl stát na stole votevřenou litrovku vína, a teď že tam ta flaška stojí furt, ale že je prázdná a von že jí nevypil; tak pro jistotu eště jednou důkladně prohlídli sklep pod přípravnou a tam ho našli. Milej orangutan byl zalezlej pod hromadou dřevitý vlny a spokojeně spal, tak ho vzbudili, vzali mu krev a zjistili, že to víno vypil von… Hergot, snad nebude pršet…”

Procházeli jsme Stromovkou. Mezi trávníky kroužili podezřele opálení, nakrátko ostříhaní vychrtlí padesátníci na kolečkových bruslích. Po trávě se honili psi. Ačkoliv byly teprve čtyři odpoledne, okna místodržitelského letohrádku na kopci plála rozsvícenými lustry.

“Když se dáme po támhletý pěšině, projdem tim tunýlkem a vylezem nahoru, tak dojdem akorát ke Královský oboře,” řekl jsem.

“A co tam budem dělat?”

“To je hospoda.”

“Nojo, tak poď, tam to neznám, tak to tam aspoň poznám,” řekl otec. “To tenkrát taky, jak se nám zaběh šimpanz, tak jsme ho za žádnou cenu nemohli najít a policie? Ta s tim nechtěla nic mít, zato když jim zavolala ňáká bába, co bydlí v Troji, že na střeše protějšího baráku tančí a skáče uplně vožralej chlap, ať s tim něco dělaj, než se zabije, tak to tam byli hned a co zjistili? Nebyl to žádnej chlap, byl to ten náš šimpanz, bába už špatně viděla. To taky bylo, než ho chytli a dali zpátky do klece, chudáka! Sekýrovat lidi, to policie dovede, ale když maj něco udělat pro chudáka zvíře… Papoušci se prosimtě kradou! A policie co dělá? I když je pravda, že toho mravence nám tenkrát vrátili…”

“Jakýho mravence?”

“Ale to znáš, tu historii.”

“Neznám, povidej.”

“To jsem ti přece vykládal, nevykládal? Jak zmizel ten velkej železnej mravenec, co stojí na trávníku, když deš nahoru k medvědům. Zmizel a nebyl, no. A až po roce nám ho najednou přivezli, poněvadž ho našli v jakýmsi feťáckým doupěti, ne že by ho snad hledali, ale že ho náhodou vobjevili během zátahu na ty mladý. Prej ho měli schovanýho někde v tý svý kůlně, kde fetovali, a k tomu mravenci se údajně ňák modlili nebo co… Na každej pád byl celej pomalovanej barvama, museli jsme na něj vzít ředidlo a drátěnej kartáč.”

Otec se zastavil a dlouho hleděl na jakousi rákosinu, vyrůstající z břehu bahnitého jezírka.

“No vidiš…,” poznamenal.

Rákosina se lehce kymácela. Po straně z ní trčela tuhá hnědozelená šištice. Po nehybné hladině jezírka těkaly vodoměrky. V dálce zahoukal vlak.

“Víš, co to je?” zeptal se otec.

“Ňákej rákos,” řekl jsem.

“Rákos, to je puškvorec!”

“Je to možný.”

“To neni možný, to je jistý, puškvorec čili akorum neboli prskořen, původem z jižní Číny, dneska u nás běžnej, ale to jenom proto, že ho sem zavlekli Tataři.”

“Aha.”

“Voni totiž právě pomocí puškvorce zkoušeli, jestli je voda pitná.”

“Aha. A jak?”

“No jak, napřed přijely hlídky, vyzvědači, žejo, ty naházeli do vody puškvorcovej kořen, pár dní počkali, tenkrát se tolik nespěchalo, a když puškvorec vyhnal kořeny, tak to pro ně byl důkaz, že je voda zdravá. A pak teprv přitáhly hordy a mohly klidně pokračovat v pálení a vraždění, proto se taky řikávalo puškvorci tatarská tráva. Za Čingischána měl každej správnej Tatar u sebe kumys, sušený maso a puškvorec!”

“Já před časem s jednim známym vyráběl absint a kromě pelyňku, mařinky vonný a jinejch bylin jsme tam dávali taky sušenej puškvorec, ale s tim se muselo strašně vopatrně, protože ten je tak zatraceně hořkej, že přebije uplně všecko,” vzpomněl jsem si.

“Voni holt všecky tvoje historky vždycky končej asi tak u dvou témat,” povzdechl si otec. “A jak to chutnalo?”

“Abych pravdu řek, hrozně.”

“Tak vidiš,” řekl otec.

Potom jsme zvolna vystoupali po listím pokrytých pěšinách vzhůru ke Královské oboře. Otevřeli jsme dveře a vstoupili dovnitř. V místnosti sedělo pár odpoledních hostů. Hned, jak jsme si sedli, k nám přispěchal číšník.

“Dvě piva a něco k jídlu,” řekl otec, vytáhl z aktovky stoh pomačkaných výstřižků a podal mi je: “A tohle je pro tebe…”

Byla to další porce novinových článků. CO SE DĚJE ZA HRANICEMI SLUNEČNÍ SOUSTAVY; ANO! BYL JSEM OPRAVDU ŠPIONEM; VĚDCI OBJEVILI NOVÝ DRUH OLIHNĚ; PROČ NEMOHLA POSÁDKA KURSKA SAMA OPUSTIT PONORKU; ŽENY PRÝ MAJÍ VÝČITKY V GENECH a ZTRACENÝ LESK KLÁNOVIC SE VRACÍ. Zabral jsem se do těch Klánovic.

“Jenže tam zapomněli napsat, že v Klánovicích měl vilu taky slavnej skladatel R. A. Dvorský,” komentoval to otec přes umolousaný okraj jídelního lístku, “kterej v tý vile koupil vod Vacka, kterýho tam měl pozvanýho na večeři, Cikánku za tři stovky, to byly ovšem předválečný tři stovky, a když se pak stal z Cikánky známej šlágr, tak prej si Vacek rval vlasy, jenomže co už moh dělat, žejo… Aspoň muj otec to tvrdíval, kdoví, jestli to byla pravda, von měl v oblibě takový ty milionářský legendy, jak kde kdo ke štěstí přišel… Ale jedinej pravej milionář, se kterým se v Klánovicích po válce stýkal, byl ňákej Papež, ten měl myslim na Příkopech obuvnickou firmu, a pak jistej Pučelík, ten měl likérku, žejo, Pučelíkův likér Štěstíčko bejvalo oblíbený pití…”

“Pučelíka já pamatuju, vohnutýho dědka v klobouku, v dlouhym kabátě! Von nosil takovou uplně dotmava vohmatanou bambusovou hůl, se kterou každej třetí krok takhle píchnul před sebe do vzduchu…”

“Když ses narodil, tak už to byli všechno dědkové, Mildorf a Fadrhonc a Rylek, ale to byli spíš zbohatlíci, který měli tu smůlu, že včas neutekli; pravej milionář byl jedině Papež a tenhleten Pučelík.”

“Rylka si taky pamatuju! To byl tlustej veselej chlap s vobrovskou hlavou!”

“Bodejť bys ho nepamatoval, když se k nám chodil vobden s otcem hádat vo tom, co by bejvalo bylo, kdyby to komunisti nevyhráli…”

“Von měl tváře jak melouny a na tý hlavě nosil krásně vyšívanou ťubeťejku, a když se smál, tak řval, až se dusil!”

“To je pravda, akorát to nebyla žádná ťubeťejka, co nosil, to byla vobyčejná hadovka, ne hadovka, ta, zmijovka… Von byl starej Sokol a nejspíš taky starej alkoholik, ale tebe měl nevimproč rád, von ti řikal Čárl.”

“Ne Čárl, ale Čárls,” řekl jsem.

“Jo… Prosimtebe, já s sebou nemám brejle, moh bys mi to přečíst?”

“No tak je tady guláš,” beru do ruky ulepené plastikové desky, “guláš asi ne, žejo, takže dál je tady…”

“Co bylo to první?”

“Guláš.”

Koláč?!”

“Guláš!!!”

“No tak se hned nerozčiluj, guláš, no, ten si nedám. Co dál?”

“Dál řízek s bramborem.”

“No to bych si rovnou moh lehnout do rakve!”

“Potom segedín, pak ňáká ta džulbastia…”

“Džulbástia, prosimtě, to tady vůbec nikdo neumí udělat, to se dělá na Balkáně, voni tim budou myslet ňáký čevapčiči… Jenže to tady taky nikdo neumí udělat…”

“Dál je tady čertova kapsa.”

“Cože?”

“Čertova kapsa,” třese se mi hlas.

“Promiň, no, já hůř slyšim, to jsou dneska jídla… Co to je, čertova kapsa?”

“No to já nevim, prostě čertova kapsa!”

“Ty seš, poslyš, eště horší cholerik než muj otec, ten taky nesnášel, když se ho kdokoliv na cokoliv zeptal…”

Otcův hlas bývá v těchhle situacích ne snad přehnaně nápadný, ale svou frekvencí přesně vyplňuje mezeru mezi běžnou konverzací a hádkou. A co horšího, zároveň s tím získává jakýsi veřejný, demonstrační charakter. Většina hostů chtě nechtě zpozorní. Tak aspoň, hergot, neječ! chci už léta říct svému otci, ale vždycky to spolknu.

“Pak je tu filé,” povídám.

“Nojo, filé!” troubí otec na celou místnost a bolestně hledí oknem na mraky, “to by tam ale měli napsat, jaký filé…”

“Jaký filé!” říkám pod stůl, “filé z ryby!”

“Nojo, z ryby…,” pronáší otec s pousmáním, “ale vim já, co to může bejt za rybu? To může bejt aljašská treska nebo mořskej vokoun, může to bejt štikozubec neboli hejk, merluccius merluccius, žejo, anebo taky vlkouš, anglicky catfish, anarhichas lupus… No nic, to bude nejspíš z tresky, to bude z tresky obecný nebo skvrnitý…”

“To asi jo.”

“Tak už se nerozčiluj, já si dám to filé.”

“Já se nerozčiluju,” říkám do okna, krev mi buší ve spáncích a všechno mi kmitá před očima. Číšník přináší filé.

Otec kousíček uždibuje: “Nesmíš se na mě zlobit, já prostě potřebuju vědět, co jim, a když to vim, tak snim v podstatě všecko… jo, to bude treska… akorát ze sardinek a ze šprotů vyndavám kostřičky, což může někomu připadat směšný, a nejim brzlík, jinak všecko.”

“Já se nezlobim, já to akorát beru tak, jak mi to daj, a hotovo.”

“Ale no to já taky, když jsem byl v Holandsku, tak nám tam dali takovou podivnou vokurku plněnou rybím masem a k tomu bešamelovou vomáčku, všichni to tajně vraceli, jenom já to sněd, a eště s jakou radostí! A protože toho nebylo kdovíkolik, tak jsem si nandal suchou rejži, abych se dorazil. A byl tam ňákej Japonec z Tokia, a ten se na mě z dálky smál, co chce ten chlap, řikal jsem si, a von se furt smál a nakonec ke mně přišel a povidá: ‚Pane, vy jíte suchou rejži? Vy jste, pane, uplně jako my, my taky jíme suchou rejži, ne že bysme museli, ale my to tak máme rádi!‘”

Potom se zabral do jídla. Já jsem si mezitím prostudoval, proč nemohla posádka Kurska sama opustit ponorku. Nejvíc mě zaujal, jak už to bývá, schematický náčrt situace, v rámci kterého pluly po hladině různé loďky, vypouštějící na přehnaně tlustých kabelech všelijaké potápěče a roboty a miniponorky, a v hloubce pod nimi spočíval v bahně ponurý doutník s rozhadrovanou přídí.

“Víš, já jsem tuhle tak přemejšlel…,” odložil otec příbor, “a uvědomil jsem si, že si mně lidi furt celej život stěžujou, ženský, Ivana, Růžena, všichni. A já si nemůžu vzpomenout, že bych si vůbec kdy někomu postěžoval…”

“Já si nestěžuju,” přetlumočil jsem první pitomost, kterou mi mozek přihrál.

“No teď ne, ale pamatuju, jak ses rozcházel s tou, jak se menovala, no, s tou Martou, to jsem do tebe musel nalejt několik panáků džinu, abys dostal zase barvu, tos byl úplně vyřízenej.”

“Prosimtě, to už je vosumnáct let nebo kolik,” namítl jsem.

“Nojo možná, ale mně si prosimtě lidi stěžujou dnes a denně!”

“Tak si taky postěžuj,” navrhl jsem.

“Tobě se to řekne, dyť já vlastně ani nevim, jak se to dělá.”

“Prostě nařikáš a nadáváš, ale nakonec z toho musí vyplynout, že seš nicméně aspoň trochu nad věcí.”

“To jsem naposled zkoušel, když jsem začínal s tvojí mámou. Stěžovat si může mladej, tam se to snese, ale když si začne stěžovat starej, tak má v ten moment dostat klackem…”

V prachu ulice za pootevřeným oknem zaklapaly střevíčky. Oba jsme se tam podívali. Po chodníku šla holka v červeném svetříku a vyráběla bublinu ze žvýkačky. Taková nějaká Iveta nebo Ilona. Bublina se jí vydařila mimořádně obrovská; nakonec praskla a přilepila se jí na levou tvář.