sleduje obrazovku modré mihotání a prstyna klávesách prší úhozy mezery v čase. v každém jazyce se schováváme jinak za slupky jiných zvuků. déš% zní stále dokola jako smyčka jako cesta zpátky jako by něco odkrývala jako by něco hledala mezi řádky jazyka který není její který jí nikdynebude mateřštinou. noří se dál křečovitě udržuje obraz který skomírá. zvuk mizí za oknem slunce žádný déš%.
sedím ve tvé pracovně a myslím na tebe, na glenna goulda, na umění fugy, bachův čtrnáctý kontrapunkt. na konci 239. taktu přijde elektrický šok; gouldova ruka se vymrští a ve vzduchu zka- mení.
sedím v nemocnici a dívám se na muže, který se ti tolik podobá. nedostupný, nehybný, tělo drátů, kanyl, trubic. tak výmluvný. beze slova, bez hlesu, jen pípání monitorů a prkenný rytmus přístroje, který ti pěchuje plíce kyslíkem. nemůžu tě najít v tichu jehel a ka- paček a pytlíků krve, co svítí jak želatina.
a tak mluvím. mluvím k obrysům na lůžku, k tomu, co z tebe zbylo. vzpomínám, kdy jsem naposledy slyšela tvůj hlas. ten den jsem psala o řece styx a nemohla si vybavit jméno převozníka, který vozí mrtvé na protější břeh. a tak ti volám, protože ty všechno víš. slyším, jak se směješ, měkce, pobaveně. charón, přece charón. ale pamatuj, že potřebuješ obolus, abys mu mohla za svezení zaplatit.
a když nezaplatím?
8
pak budeš sto let bloumat po břehu temné řeky.
za dva dny mi volá máma, její hlas se nedá snést, ryje vrásky do čela; zakalený dech, utažené otěže. klade slova do vzduchu jak cihly, váže, váží, vypaluje. slova. slova. slova. valí se ze sluchátka, sjíždějí po stěnách, padají ze stropu, šourají po podlaze; nic než slova, chytám je jak obálky, nahlížím dovnitř, nic nevidím. vím, že něco znamenají, někde, v jiném pásmu, v jiných končinách. je jich tolik, stojím v kruhu, v komíně slov, rostou a přeskakují. infarkt. záchranka. zástava. slova kolem krku tence zatínají. resuscitace. devět elektrických šoků. kóma.
zavěsím a máchnu rukou, abych je odehnala.
když se mi zas rozední, zahodím kalendář a jedu tři sta kilometrů, abych s tebou byla, abych se do tebe vlomila, abych tě zastavila. přicházím den co den.
prý ti zachránili život. další prázdná obálka. když ti zachránili život, tak proč jim neděkuješ, proč nekřepčíš, nejásáš. možná tomu tak říkají, usilovní lokajové vědy, pokyvují hlavami. kóma vigile. já tomu říkám tortura. mají tě v pasti. nemůžou tě zachránit, ale nedají ti zemřít.
po šesti týdnech jsem o pět roků starší. po šesti týdnech je mi zle. z pachu proleženin a desinfekce, z prosklených stěn, nemocnič- ních dveří, tváří, z mých vlastních nočních můr. je mi zle z tvého ticha, z mých monologů, z odpovědí, co nedrží tvar. ticho, nevy- řčený slova, leží mezi námi ve tvých rozvalinách, mosty, které nepostavíš. tichem mě tlačíš, postrkuješ. jako vždycky. a já se brá- ním, vzdoruju. jako vždycky. a tak to táhnem, a ty mě tlačíš, krok za krokem mě cpeš, nutíš k modlitbě, která se ve mně příčí. zašel jsi moc daleko, bráním se gestu, kterým tě mám nechat jít. jenže
9
ty mě tlačíš, a dál už není kam. staň se tedy. tak už zemři! celou noc se modlím, prosím o tvou smrt.
ránem víří telefon, vím dobře, co v něm bude znít. studená sprcha, tvůj poslední smeč. z klávesna tvým piánu jsou rubíny a vážky, letí oknem ven. a pak to přijde, přemet, příslovečný klik. něco uvnitř přeskočí, chci puknout, prasknout, vyletět. potřebuju řvát, házet, rozbíjet. pero, co drtím v prstech, až z nich teče krev, hodinky, utažený řetízek, tetuje do zápěstí tmavošedou mříž. chci rvát šaty, kůži, žíly. bledé zdi, tvý obrazy, knihy, cosmi dával číst, tvý oblí- bený pasáže. chci to všechno rozdupat, jak papírový kelímky, věci, city, paměti, mrštit do smetí.
jenže pořád visíme, každý na jiné straně lana, táhne nás od sebe. tebe na smrt, mě na život. můj život, první dárek, cosmi dal. vidím ho, jak stojí na konci ulice. když jdu blíž, kyne, usmívá se, prosí o tanec.