sleduje obrazovku modré mihotání a prstyna klávesách  prší úhozy  mezery  v čase. v každém jazyce se schováváme jinak za slupky jiných zvuků. déš% zní stále dokola jako smyčka jako cesta zpátky jako by něco odkrývala jako by něco hledala mezi řádky jazyka který není její který jí nikdynebude mateřštinou. noří se dál křečovitě udržuje obraz který skomírá. zvuk mizí za oknem slunce žádný déš%.

sedím ve tvé pracovně a myslím na tebe,  na glenna goulda, na umění fugy,  bachův čtrnáctý kontrapunkt.  na konci 239. taktu přijde elektrický šok; gouldova ruka se vymrští a ve vzduchu zka- mení.

sedím v nemocnici a dívám se na muže, který se ti tolik podobá. nedostupný, nehybný, tělo drátů, kanyl, trubic. tak výmluvný. beze slova, bez hlesu, jen pípání monitorů a prkenný rytmus přístroje, který ti pěchuje plíce kyslíkem. nemůžu tě najít v tichu jehel a ka- paček a pytlíků krve, co svítí jak želatina.

a tak mluvím. mluvím k obrysům na lůžku, k tomu, co z tebe zbylo. vzpomínám, kdy jsem  naposledy slyšela tvůj hlas. ten den jsem psala o řece styx a nemohla si vybavit jméno převozníka, který vozí mrtvé na protější břeh. a tak ti volám, protože  ty všechno víš. slyším, jak se směješ, měkce, pobaveně. charón, přece charón. ale pamatuj, že potřebuješ obolus, abys mu mohla za svezení zaplatit.

a když nezaplatím?

8

pak budeš sto let bloumat po břehu temné řeky.

za dva dny mi volá máma, její hlas se nedá snést, ryje vrásky do čela; zakalený dech, utažené otěže.  klade slova do vzduchu jak cihly, váže, váží, vypaluje. slova. slova. slova. valí se ze sluchátka, sjíždějí po stěnách, padají ze stropu, šourají po podlaze; nic než slova, chytám je jak obálky, nahlížím dovnitř, nic nevidím. vím, že něco znamenají, někde, v jiném pásmu, v jiných končinách. je jich tolik, stojím v kruhu, v komíně slov, rostou a přeskakují. infarkt. záchranka. zástava. slova kolem krku tence zatínají. resuscitace. devět elektrických šoků. kóma.

zavěsím a máchnu rukou, abych je odehnala.

když se mi zas rozední, zahodím kalendář a jedu tři sta kilometrů, abych s tebou byla, abych se do tebe vlomila, abych tě zastavila. přicházím den co den.

prý ti zachránili život. další prázdná obálka. když ti zachránili život, tak proč jim neděkuješ, proč nekřepčíš, nejásáš. možná tomu tak říkají, usilovní lokajové vědy, pokyvují hlavami. kóma vigile. já tomu říkám tortura. mají tě v pasti. nemůžou tě zachránit, ale nedají ti zemřít.

po šesti týdnech jsem o pět roků starší. po šesti týdnech je mi zle. z pachu proleženin a desinfekce, z prosklených stěn, nemocnič- ních dveří, tváří, z mých vlastních nočních můr. je mi zle z tvého ticha, z mých monologů, z odpovědí, co nedrží tvar. ticho, nevy- řčený slova, leží mezi námi ve tvých rozvalinách, mosty, které nepostavíš. tichem mě tlačíš, postrkuješ. jako vždycky. a já se brá- ním, vzdoruju. jako vždycky. a tak to táhnem, a ty mě tlačíš, krok za krokem mě cpeš, nutíš k modlitbě, která se ve mně příčí. zašel jsi moc daleko, bráním se gestu, kterým tě mám nechat jít. jenže

9

ty mě tlačíš, a dál už není kam. staň se tedy. tak už zemři! celou noc se modlím, prosím o tvou smrt.

ránem víří telefon, vím dobře, co v něm bude znít. studená sprcha, tvůj poslední smeč. z klávesna tvým piánu jsou rubíny a vážky, letí oknem ven. a pak to přijde, přemet, příslovečný  klik. něco uvnitř přeskočí, chci puknout, prasknout, vyletět. potřebuju řvát, házet, rozbíjet. pero, co drtím v prstech, až z nich teče krev, hodinky, utažený řetízek, tetuje do zápěstí tmavošedou mříž. chci rvát šaty, kůži, žíly. bledé zdi, tvý obrazy, knihy, cosmi dával číst, tvý oblí- bený pasáže. chci to všechno rozdupat, jak papírový kelímky, věci, city, paměti, mrštit do smetí.

jenže pořád visíme, každý na jiné straně lana, táhne nás od sebe. tebe na smrt, mě na život. můj život, první dárek, cosmi dal. vidím ho, jak stojí na konci ulice. když jdu blíž, kyne, usmívá se, prosí o tanec.

chorobopis.

2. 2. 10. 2002

*  *  *

dnes v 16.10 po vykouření jedné cigarety náhle klidové bolesti na hrudníku, přivolaná záchranná služba. během transportu  do ne- mocnice bezvědomí, klonické křeče, na monitoru obraz komoro- vé fibrilace. zahájena KPR, defibrilace 3×300 J, dovezen na urgentní příjem, kde pokračujeme v resuscitaci. zde po 45 min. se daří ob- novit oběh, voláno interní konzilium.

v 19.00 transport na sál k akutní koronarografii. zákrok proběhl bez komplikací. pacient převezen zpět na ARO.

pozn.: endogenní deprese v anamnéze.

10

volám na motolskou koronárku. sehnali byste mi prosím primáře alana? co je sakra KPR a co to vůbec všechno znamená?

davidův hlaskonejší, holou pravdou mě staví na nohy.

KPR je kardio-pulmonární resuscitace, tedy oživování. volal jsem na zlínské ARO, mluvil jsem s asistentkou primáře.  jejich zásah byl prvotřídní, udělali, co se dalo. ale prognóza není příznivá.

trnité vyhlídky? jde to nějak rychle z kopce; před měsícem rozvod a teD ještě houšE. držím se desky stolu, abych se udržela na nohou. dobře, davide. ale co to znamená?

stává se, že po tak dlouhém oživování se pacient už neprobere, zůstane v bezvědomí. říká se tomu  bdělé kóma nebo  apalický syndrom a znamená to, že se sice obnoví některé  funkce, ale mozek je příliš poškozený, aby normálně fungoval. záleží na tom, jak dlouho byl mozek bez kyslíku. v tomto případě to bylo dost dlouho.

takže buD umře, nebo z něj bude živá mrtvola?

může se probrat, ale ta šance není příliš veliká.

*  *  *

zdědila jsem tvoje umění. umění černé magie, jak někde být a při- tom nebýt, jak poslouchat a neslyšet, jak utopit život v knihách, jako by se jejich vůní dalo žít. jako by slova zloba, radost, láska, vzdor znamenaly zlobu, radost, lásku, vzdor. pročetla jsem se do bezvědomí, do vzdělaného deliria, nevím, jak se chodí po zemi. vidím vnitřek svý hlavy, dvě části, mezi nimi most, jen tenký papr- sek. děsím se, že praskne, že se utrhne. takhle nám to tam chodí, vidím si do hlavy, vidím, jak se to semele. když to praskne, jsou dvě hlavy, dva mozky. je na to diagnóza. řeší to pár měsíců v blázinci

11

a doživotní prášky na rozčísnutou hlavu. ráno venuše, večer me- dúza.

a stavět mosty z prášků, to snad není šílenství?

melleril, moditen, fluanxol. postaví most, zasadí růže, hlava zase vykvete, všechno se zazelená. zázračné tablety, novodobé unio mystica. noc se změní v den a ze tmy povstane světlo a z lejna bude mozek. a ten mozek bude plný univerzálních pravd a všech- no bude čistoskvoucí a voňavé a štěstí na šperhák. viděla jsem, co z tebe udělaly prášky. fevarin, deprex, vivalan.

byla to černá magie.

sestřičky na zlínském áru jsou víly.  prý ti  máme přinést muzi- ku, mluvit s tebou, protože  nikdo s jistotou neví, jestli skutečně nic nevnímáš. tak ti nesu tvýho glenna a oratoria, rekviem a mše, a pouštím ti to do sluchátek, abys po těch tónech slanil zase zpátky do těla. sedím u tvého lůžka, celé dny, každý den, a hučím do tebe. nedávno jsem v kině viděla nového almodóvara, film mluv s ní, kde mu leží dvě ženy v kómatu. jedna z nich umře, jedna se probere. a tak věřím, že tobě to tady ještě neskočilo, že se ještě vrátíš zpátky do masa.

čtu ti kousky kahna, ticho a světlo, a zní to jako básně. čtu ti kara- fiátovy broučky, které jsi mi dávno předčítal. než kočička vajíčko snese, všecko se ti zahojí. někdy přitom cítím, jak jsi daleko, v ne- dohlednu, a pak tě najednou zachytím, jak jdeš okolo; usměješ se, položíš mi ruku na rameno.

kóma je čára. rovná linka místo křivky, která ukazuje vlny, jak ti to v hlavě šplouchá. když se po monitoru táhne přímka, tak tam prý nic nežbluňká. četla jsem, že v takových okamžicích přichází síla ticha. to se k tobě hodí.

přesýpám písek probdělých nocí. tvý piáno, gramofon a lány de- sek, cédéček. sbírka gouldových nahrávek. byla jsem na gymplu,