logo-mini
Můj bratr mesiáš

Můj bratr mesiáš

Píše se rok 2096 a sucho trvá už mnoho let. Řečiště Vltavy je vyschlé. Vědecký projekt odvrácení části slunečních paprsků ve stratosféře však vzbuzuje naději. V té době, právě za prvního deště, se v Praze Holešovicích narodí Eli

Slovanská kolonie v severním Řecku, Nové Vinohrady, podzim roku 2168

  1. 1. Kázání v dešti

Nad horou  se objevil olovnatý  dešťový mrak  a sunul  se k zálivu, přestože poryv větru zadul od moře. Opřel se do Markových ohnutých zad.

Shromáždění seděli k poryvu čelem. Obava ze stup- ňující  se nepřízně počasí jim musela  proběhnout hla- vami. Přesto jako by větrný poryv ještě vybičoval jejich pozornost.

Bylo jich dnes  trochu míň.  To proto, že Petr  kázal v Novém Karlíně. Na truc ve stejný den.

Marek zaplašil myšlenku na blížící se déšť i na rozkol, jenž se rýsoval den ode dne jasněji. Ti, kteří přišli, z něj nespouštěli oči. Také hubená dívka v první řadě. Nikdy dřív ji tu neviděl.

Neměl  pocit,  že jim má co říct.  Ale už si zvykl: ne- bylo to v jeho moci. Čekali na jeho slova, a ta nakonec přicházela. Jako teď: „A proto vím, že Bůh v něm sídlil. Chtěl nám něco sdělit skrze něj.“ Zatímco to říkal, někde hluboko  uvnitř pocítil  odpor.  Pocházel  ze slova „Bůh“. Eli, jeho bratr, to takhle  nikdy  nevyslovil. Nikdy jasně neřekl, že by snad měl být člověkem,  kterého si vyvolil Bůh. Jenomže, jak jinak o něm mluvit?  Jak to vysvětlit těm, kteří  nikdy neviděli jeho tvář?

Marek ji viděl pořád. Stále ji měl v sobě: bratrovu tvář, když se před šedesáti pěti lety narodil a maminka ho přinesla v zavinovačce. Už tehdy  Marek věděl, že hledí na nejmilovanější obličej. Byl tak nepatrný, drobounký. Oči zavřené, víčka pevně stisknutá. A přece už tehdy probouzel úžas. Na stejnou tvář hleděl i o třicet let později, kdy z ní život vyprchal. Marek překonal okamžik dojetí a nadechl se k závěru. Po svazích zelené hory, kdysi porostlé jen středomořským bodláčím, se rychle blížil déšť. A mnozí z těch, kteří tu seděli uprostřed zpustlého a nyní opět obydleného přímořského resortu, nechali své příbytky otevřené a zvířata neuvázaná. Byl čas shromáždění rozpustit: „Jste na dobré cestě – vy všichni. Na dobré cestě, abyste to sdělení pochopili. Eli říkal: vrátit se zpátky k životu. Znovu najít život. Život pochází z přírody, říkal. V technice není život. Kdo má nad hlavou oblohu, má všechno. Kdo pro techniku a spoustu věcí nevidí slunce a mraky, kdo si nevšiml, že na něj prší, nemá nic. Na koho prší, ten má všechny dary světa.“ V té chvíli pleskly na rozpadlou dlažbu i na ramena a do vlasů shromážděných první kapky. Všichni zvedli hlavy a jejich oči se rozšířily štěstím. Jenom dívka v první řadě se dál upřeně dívala na něj. Vtom se jim nad hlavou ozval šelestivý zvuk, a nebyl to vítr ani déšť. „Pták!“ vykřikl někdo pobouřeně. „To je robotický pták s kamerou!“ Shromáždění se zavlnilo zlostí. Velký mladý muž se sehnul pro kámen a mrštil jím k obloze. Kámen však dron minul a dopadl zpátky mezi lidi. Jen náhodou nikoho nezasáhl. Vypukla vřava. Všichni se chopili kamenů.

2. Dívka s červenou taškou
Do pláště, který si Marek přehodil přes hlavu, bubnoval déšť. Před chvílí ještě kazatel, nyní jen starý ohnutý muž, kulhal uličkou mezi bývalými bungalovy. V pravé kyčli ho bodalo. Tohle tělo už ztrácelo sílu. Bylo mu sedmdesát dva let. Pod nohama mu skřípal písek splavený z hory během posledních desetiletí dešťů. Kdysi tu bosé nohy pleskaly po rozpálených dlaždicích. Markův bungalov nebyl daleko. Dobelhal k němu a letmým pohledem zpět se ujistil, že ho dívka z první řady následuje. Následovala. Tyhle dívky byly připravené dát mu vše. Věděl však, že skrze něj hledají toho, který tu už není a kterého tedy nemohly poznat. Milovaly v něm Eliho. Marek to věděl, přesto se jim nebránil. Být s nimi ho těšilo. Teď se však cítil unavenější než dřív. Snad za to mohlo studené počasí, které si našlo cestu už i do Středomoří. A navíc: byl začátek podzimu. Všimla si, že o ní ví, a bez okolků ho dostihla právě na prahu. „Můžu?“ V jejím hlase zaslechl přízvuk. Polský nebo ukrajinský nebo… Na tom nezáleželo. Každý tu mluvil s nějakým přízvukem. Přes rameno táhla velikou červenou tašku, kterou musela koupit ve městě. Světlé vlasy schovávala pod modrou kapucí. Její přímý pohled ho zaskočil. Zjevně věděla, co chce. V dešti vypadala křehce, křehká však nejspíš nebyla. „Pojď,“ pokynul.

V kamnech ještě praskal oheň a suchý prohřátý vzduch dal Markovi zapomenout na bolesti stáří. „Odkud jsi? Od Petra?“ prohodil, když si sundával plášť. „Nikdy jsem tě tu neviděl.“ „Jednou jsem Petra poslouchala. Ale nejsem od něj. Žiju ve městě.“ Překvapeně na ni pohlédl. Mezitím si i ona sundala plášť a viděl její úzká ramena i křivku nevelkých ňader. Tak ve městě, pomyslel si. I takoví byli. A v poslední době jich přibývalo. Přišli, chvíli pobyli a zase se vrátili k předchozímu životu. Ale říkalo se, že i tam jich přibývá. Že si vytvářejí vlastní skupiny. „Patříš někam?“ „Jsem sama,“ usmála se a znovu si všiml, že jí nechybí sebevědomí. Což vzápětí potvrdila: „Vystačím si.“ A po nepatrné odmlce pokračovala: „Mám ráda kontakt s lidmi. Dělám masáže.“ „Masáže?“ podivil se. Napadlo ho, že na to je zase křehká. „A proč jsi přišla sem?“ „Přišla jsem tě namasírovat,“ řekla tak přirozeně, že se tomu nedalo nevěřit. „Máš zablokovaný kříž. Pravou kyčel máš nízko. Neseš víc, než věříš, že uneseš. A nemáš dost tepla. Potřebuješ prohřát ledviny.“ Prohřát… Kdo by nepotřeboval prohřát… „Je mi sedmdesát dva,“ řekl. Chtěl vypadat nad věcí, ale místo toho ve svém hlase zaslechl údiv. A trochu sebelítosti. „Ohřeju čaj.“ Mimoděk uhnul očima. „Posaď se.“ „Já ohřeju čaj a ty si lehni. Tady,“ ukázala na beraní kůži, kterou měl hozenou přes postel.