logo-mini
Moc bezmocných

Moc bezmocných

Moc bezmocných je rozsáhlý politický esej Václava Havla, napsaný v říjnu 1978 na Hrádečku. Je věnován rozboru tehdejšího politického režimu, disidentství a myšlenky i možného působení Charty 77

Východní Evropou obchází strašidlo, kterému na Západě říkají „disidentství“.

Toto   strašidlo   nespadlo   z   nebe.   Je   přirozeným   projevem   a nevyhnutelným důsledkem současné historické fáze systému, jímž obchází. Zrodila ho totiž situace, kdy tento systém už dávno není  a z tisícerých důvodů už nemůže být založen na čisté a brutální mocenské svévoli, vylučující jakýkoliv nekonformní projev, kdy je ale na druhé straně  už  do  té  míry  politicky  statický,  že  téměř  znemožňuje,  aby  se  takový  projev natrvalo uplatňoval v prostředí jeho oficiálních struktur.

Kdo vlastně tito takzvaní „disidenti“ jsou? Z čeho jejich postoj vyrůstá a jaký má smysl? V čem je smysl oněch „nezávislých iniciativ“, v nichž se „disidenti“ spojují, a jaké mají tyto iniciativy reálné šance? Je na místě užívat v souvislosti s jejich působením pojmu „opozice“? Pokud ano, čím taková „opozice“ – v rámci tohoto systému – vlastně je, jak působí, jakou roli ve společnosti sehrává, v co doufá a v co může doufat? Je vůbec v silách a možnostech „disidentů“ – jako lidí, kteří jsou vně všech mocenských struktur a v postavení jakýchsi „podobčanů“ – nějak na společnost a společenský systém působit? Mohou vůbec něco změnit?

Myslím, že úvaha o těchto otázkách – jako úvaha o možnostech „bez-mocných“ nemůže dost dobře začít jinak než úvahou o povaze moci v poměrech, kde tito „bez- mocní“ působí.

(2)

Náš systém bývá nejčastěji charakterizován jako diktatura, totiž diktatura politické byrokracie nad nivelizovanou společností.

Obávám se, že už samo toto označení – byť jinak jakkoli pochopitelné – skutečnou povahu moci v tomto systému spíš zatemňuje než osvětluje.

Co se nám totiž pod tímto pojmem vybavuje?

Řekl bych, že je v našem povědomí tradičně spojen s představou určité poměrně malé  skupiny   osob,  která  se  v  nějaké  zemi  násilím  zmocní  vlády  nad  většinou společnosti; která opírá svou moc odkrytě o přímé mocenské nástroje, jimiž disponuje; a kterou lze poměrně snadno sociálně oddělit od  ovládané většiny. K této „tradiční“ či „klasické“ představě diktatury jaksi bytostně patří předpoklad její dočasnosti, historické efemérnosti a  nezakotvenosti; její existence se nám zdá být těsně svázána s životem osob, které ji nastolily; bývá to záležitost spíš lokálního rozsahu a významu, a ať už se taková diktatura legitimuje tou či onou ideologií, svou moc přeci jen odvozuje především od počtu a výzbroje svých vojáků a policistů. Jako své hlavní nebezpečí přitom chápe možnost, že se  objeví někdo, kdo bude po této stránce vybaven lépe a kdo vládnoucí skupinu svrhne.

Myslím, že už docela vnějškový pohled musí napovídat, že systém, v němž žijeme, má s takovouto „klasickou“ diktaturou pramálo společného:

1) Není lokálně omezený, ale panuje naopak v celém ohromném mocenském bloku, ovládaném   jednou  ze  dvou  současných  supervelmocí.  A  i  když  má  přirozeně  své rozmanité dobové a místní zvláštnosti, jejich rozsah je zásadně ohraničen rámcem toho, co ho na celé ploše mocenského bloku spojuje: nejenže je všude na týchž principech a týmž  způsobem  strukturován  (tj.  způsobem  vyvinutým  vládnoucí  supervelmocí),  ale

navíc  je   ve   všech  zemích skrz  naskrz prorostlý sítí   manipulačních    nástrojů velmocenského centra a totálně podřízen jeho zájmům. Tato okolnost – v „patovém“ světě nukleární  rovnováhy supervelmocí – mu dává ovšem ve srovnání s „klasickými“ diktaturami nebývalou vnější stabilitu: mnohé lokální krize, které by v izolovaném státě vedly  ke  změně  systému,  mohou  zde  být  řešeny  mocenskými  zásahy  zbývající  části bloku.

2) Jestli ke „klasickým“ diktaturám patří jejich historická nezakotvenost – mnohdy se jeví jen jako jakési výstřelky dějin, nahodilé výsledky nahodilých sociálních procesů či lidských a davových sklonů –, pak o našem systému něco takového zdaleka tvrdit nelze: i když  se  všem  původním  společenským  hnutím,  z  jejichž  sociálního  a  myšlenkového zázemí vyrůstal,  už dávno celým svým vývojem odcizil, přesto autenticita těchto hnutí (myslím tím dělnická a socialistická hnutí 19. století) mu dává nepopiratelné historické zakotvení; je to určitá pevná půda, o  niž  se mohl opírat, než ho jeho vývoj postupně konstituoval v onu zcela novou sociální a politickou realitu, kterou dnes je a jako která už pevně vrostl do struktury světa a moderní doby. K tomuto historickému zakotvení patřilo i dobré pochopení sociálních rozporů doby, z něhož původní hnutí vycházelo; že už  v samém jádře  tohoto  „dobrého  pochopení“  byla  geneticky přítomna dispozice  k tomu obludnému zcizení, jež přinesl další vývoj, není přitom podstatné; ostatně i tento prvek organicky vyrůstal z dobového klimatu, a i on měl tedy cosi jako své „zakotvení“.

3)  Jakýmsi  dědictvím  onoho původního „dobrého pochopení“  je  další zvláštnost, kterou se náš  systém liší od různých jiných moderních diktatur: disponuje nepoměrně konciznější,  logicky  strukturovanou,  obecně  srozumitelnou  a  ze  své  podstaty  velice pružnou ideologií, která při své komplexnosti a uzavřenosti nabývá až povahy jakéhosi sekularizovaného náboženství: nabízí člověku hotovou odpověď na jakoukoli otázku, nelze  ji  dost  dobře  přijmout  jen  částečně  a  její  přijetí  zasahuje  hluboko  do  lidské existence.  V  epoše  krize   metafyzických  a  existenciálních  jistot,  v  epoše  lidského vykořenění,  odcizení  a  ztráty  smyslu  světa,  musí  mít  nutně  tato  ideologie  zvláštní hypnotickou přitažlivost: bloudícímu člověku nabízí snadno dostupný „domov“: stačí ji přijmout,  a  rázem  je  vše  opět  jasné,  život  dostává  smysl  a  z  jeho  horizontu  mizí tajemství, otázky, neklid a osamělost. Za tento levný „domov“ platí ovšem člověk draho:

abdikací na vlastní rozum, svědomí a odpovědnost: vždyť integrální součástí převzaté ideologie   je   delegování   rozumu   a   svědomí   do   rukou   nadřízených,   totiž   princip identifikace  centra  moci  s   centrem  pravdy  (v  našem  případě  jde  o  bezprostřední navázání na byzantský césaropapismus, v  němž nejvyšší instance světská je i nejvyšší instancí duchovní). Je pravda, že navzdory tomu všemu tato ideologie – aspoň na ploše

našeho bloku – příliš velký vliv na člověka už nemá (snad mimo Rusko, kde stále ještě asi převládá  nevolnické vědomí s jeho slepě osudovou úctou k vrchnosti a automatickou identifikací se vším, co vrchnost tvrdí, kombinované s velmocenským patriotismem, pro nějž jsou zájmy říše tradičně vyšší než zájmy člověka). To však není důležité, protože tu

úlohu, kterou ideologie v našem systému má (bude o ní řeč), plní právě tato ideologie právě proto, že je taková, jaká je – neobyčejně dobře.