logo-mini
Paměti moji babičce

Paměti moji babičce

Román dvaadvacetileté studentky Petry Hůlové je mimořádně vyzrálým prozaickým dílem. Jeho děj se odehrává v Mongolsku, osou příběhu je strhující vyprávění žen tří generací o všem, co v životě viděly, zažily, protrpěly. Kniha je psána živým jazykem s množstvím místních slangových výrazů, vtahujících čtenáře do neopakovatelné atmosféry života v Mongolsku.

Když je u nás doma šoró, kolem dokola geru se prohánějí igelitový pytlíky. Někdy si sednu ven a koukám, jak se písek točí ve vírech, jak se obzor vybarví do zlatohněda a slunce skrz zvířený žlutý prach je matný a roztřesený. Boty šednou pod nánosem prachu, který štípe do očí a koním vrže mezi kopyty, takže celý stádo je nervózní a uštěkanej nochoj s ním má spoustu práce, když má oddělit březí klisny s mláďaty od ostatních. Když je u nás doma šoró a nedá se nic dělat, protože není vidět na krok a já bych se venku zalkla nebo bych nenašla cestu zpátky, sedím napravo před vchodem a říkám si, jak to asi u nás vypadalo dřív, když igelitové pytle nebyly a rodiny jako my neměly ani jeden pořádnej nůž a nemohly si přilepšovat prodejem sušenek a cigaret, jak to dělal náš táta, když k nám náhodou někdo zabloudil. A stává se to poslední dobou docela často. Prý je to tím, že v Bulganu někdo pěstuje dobrej a levnej mandžin, mrkev a cibuli, a tak tam lidi jezděj nakupovat víc než dřív a kolem našeho geru jich potom víc projíždí. Ale já si to nemyslim, protože v Davchanu taky prodávaj zeleninu, a stejně tím směrem za týden projede jen pár lidí. Možná je davchanskej zelinář stejnej erlíc jako jeho otec, a proto od něj nikdo nic brát nechce, protože Číňani jsou lstivý a nikdo jim tady nevěří. Davža, dcera rodiny, která bydlí od nás osm kilomerů na jih, si domů Číňana svýho času přivedla a Batu, její otec, Li Fua udal, že je tady načerno a pašuje umělohmotný boty a nepromokavý trika

který v hlavnim městě prodává. Bylo to asi tak, alespoň si to všichni tehdy mysleli, protože vypadal divně a skoro nemluvil, ale brát malý Gerle tátu, jen co se narodila, není správný. Davdža od rána do večera jen plakala a hrozila, že odejde, ale nebylo kam. Li Fu to šel vyřídit do města, ale když už se čtrnáct dnů nevracel, začalo bejt víc než jistý, že ho asi poslali zpátky domů do Číny. Anebo se ho ujali příbuzný, který každej erlíc v každý zemi někde má, a našli Li Fuovi jinou ženu, s jejíž rodinou by nebyly takový problémy. Pravdou je, že už se nevrátil. Máma tehdy říkala, že Batua chápe, že by mě taky nikdy žádnýmu Číňanovi nedala, ani za stádo vypasenejch velbloudů a nejrychlejších strakatejch koní ne.
Já sama ale vypadám díky svejm divnejm očím a nedomrlý postavičce zrovna jako nějaká od nich. Taky už to pár lidí na mě zkusilo, třeba před lety v somonní škole, když jsem se vytahovala plsťma svý rodiny, za který dávali obchodníci nejvíc v celým ajmaku. A hnusně se při tom šklebili. Znevažovat takhle mojí chalchskou čistotu. Chtěla jsem jim něco udělat, a místo toho jsem cejtila slzy. To platilo tehdy. Ale i tak jsem věřila víc jim než svý vlastní mámě. Nara měla odjakživa vlasy zase moc plavý. Táta byl v tý době na vojně, stejně jako byl pryč, když si máma udělala mě, takže se jí v těhle věcech nedá moc věřit. Když mi bylo asi pět, přišel k nám jeden člověk a nebyl to Mongol. Měl dlouhý hustý vlasy, zvláštní dél s úzkejma rukávcema a zůstal u nás přes noc. Když odcházel, vypadalo to, že to máma nevydrží a praští ho, vrhne se na něj, nebo s ním odejde. Takový měla divoký pohyby a rudý blejskavý oči, když ráno odcházel. Pamatuju si to, byla jsem zrovna nemocná, měla jsem horečku a v máminejch očích  šlehaly plameny jako jazyky vzteklýho psa, kterej mě zabije. Ty oči se na mě bez ustání koukaly, zatímco máma seděla u mý postele a krmila mě kyselým ovčím jogurtem, abych neztratila všechnu sílu. To bylo potom, co ten člověk, co nebyl Mongol, odešel.